Ema-ma-blog-Ema-se-ma

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ!!! aneb Indie 2009 -22.8. - 12.den

2010-12-09T19:30:00.005+01:00

Den zevlování, jelikož Roboš je stále v křečích. Takže si věštíme z ruky, počítáme BMIndex, a přikusujeme k tomu bagetu s máslem a cibulkou.

Jiřina mizí sám na průzkum okolí a my se vydáváme Starým Manalí k chrámu, kolem starých dřevěnic a roubenek, až za vesničku ke křišťálově či

sté řece s utopenou krávou u břehu. Tady se povalujeme na sluníčku zbytek dne.

Večer se pokoušíme uvařit brambory, ale vařiči se nějako nechce, takže celý proces zabere tři hodiny. Následuje HBO a Butterfly Efect, druhá večeře a chlapci očumujou z balkonu Izraelky.

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ!!! aneb Indie 2009 - 21.8. - 11.den

2010-11-29T17:23:00.007+01:00

Dneska má Leňa narozeniny!!! Objednat jí snídani do postele vypadá jako nepřekonatelný problém, páč místní "pohůnci" moc nepobírají, co po nich vlastně chceme. Nakonec se to daří, ale až na druhý pokus.

Jdeme zrušit jízdenku, protože podle předpovědi mají být u Shivlingu přívalové deště, a jak jsme si přečetli ve vícero průvodcích a cestopisech, o sesuvy půdy, tam rozhodně není nouze. ACHJO!

Zjišťujeme informace o trecích v okolí Manali a ťuk-ťukama přejíždíme do Vashistu. Krom mě a Fanynka jdou ostatní otestovat místní termální prameny a my zatím na ně čekáme u malého chrámu naproti termálních lázní.

Koupel netrvá moc dlouho, páč voda je tak horká, že v ní nejde moc dlouho vydržet...Roboš se vrací do hotelu, páč mu není nějak dobře, Fanyn s děvčaty se vydávajou směr vodopád, ke kterému se den po příjezdu nenedostali skrz zažívací po

tíže, a my s Jiřinkou se pomalinku pěšo vydáváme zpátky do Old Manali. cestou fotíme a zevlujeme u řeky :o)

Jelikož tudy chodí hodně lidí, je pořád na koho koukat a mačkat zběsile spoušť, krom veselého traktoristy s posádkou na vlečce, na nás mávajou kluci na motorce, kteří jezdí pořád tam a zpátky.

U cesty se taky potkáváme s Fanynovou družinou, která se na procházku k vodopádu vykašlala a vrátila se zpátky. Fanouš se naparuje, páč jako modrooký blonďák vzbuzuje obdiv a touhy u celé místní populace od kojenců po starce, jak u žen tak u mužů. Najedou se už nehrbí ale chodí hezky zrovna s bradičkou nahoru :o))

Po návratu do hotelu, zjišťujeme, že Roboš je vážně nemocný, bo vypnul televizu (ani program s modelkama už ho nebaví!!! natož HBO) a má křeče v žaludku (což je dost nemilé zjištění, když se veme v potaz, že pár týdnů před odletem prodělal operacu slepého střeva). Nechávám Roboša se svíjet a jest patáčky, a s Jiřinou se vracíme zpátky do New Manali a prozkoumáváme boční uličky, budhistické centrum, sledujeme mnicha, jak hraje šprtec, nacházíme pro Roboše ideální mlynářskou čepici a díky čokoládkám, získáváme spoustu fotek malých dětiček.

Na večeři si dáváme výtečnou dobrotu - šťouchané brambory s cibulkou a na patře se znova rozlíhají izraelské písně - shodujeme se, že pokud to tak bude pokračovat , pohřešovaných Izraelců přibude naší zásluhou!!!

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ!!! aneb Indie 2009 - 20.8. - 10.den

2010-11-29T16:52:00.002+01:00

Cesta do Manali je nekonečná, sice vše tlumí krásné výhledy ale 20 hodin je 20 hodin. Za 5 rupií za použití záchodu hajzdědkovi jsem už i já So Beautiful!

V Rothang La je silnice ucpaná v obou směrech, páč cestáři se snaží odstranit převrácenou cisternu, která blokuje průjezd. Postáli jsme si tu krásné dvě hodiny a sžíral nás pocit, že za tu dobu by jsme do Manali došli i pěšky, páč to nebylo rozhodně daleko...Volá nám "Fousek" - Jack z Lehu, důvod jsme moc nepochopili, asi si chce s někým popovdat.

Čekání si krátím sledováním pár sebevrahů, kteří zkoušejí s motorka projet mezi šutráky nakolmo dolů,aby nemuseli čekat v koloně. Přidává se k nim i náš nový objekt zájmu dredatý týpek s brýlema, takže krásné výhledy jsou u konce....

V Manalí se dělíme, my s Robošem si jdeme zamluvit bus do Gangotri a zbytek ve Starém Manalí shání ubytování. Nakonec se potkáváme v hotelu u řeky, jehož první dvě patra vypadají dost luxusně, ale to naše třetí už je pravda obyčejnější...nejhorší je, že vedle nás je velká místnost, kde se scházijou snad všici Izraelci, a že jich tu je požehnaně!, a 24 hodin se oddávají zpěvu, tanci a užívání drog. Takže moc klidu na spaní není ani v noci.

Na zdi naproti našim pokojovým dveřím je letáček s vypsanou odměnou za nalezení ztraceného Izraelce...

Večer se jdeme najíst do restaurace, dávám si výtečné těstoviny s cuketou a pak sledujeme na pokoji program s modelkama :o))

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ!!! aneb Indie 2009 -19.8. - 9.den

2010-11-28T14:19:00.007+01:00

Snídaně a sestup do Stoku, ukrutně mě bolí palce v botech a je to aji těma puchýřema, co jsem si pořídila, myslím, že soupeříme s Fanynem, kdo jich má víc. Já mám ale chuťovečku v podobě puchýře pod nehtem, takže bych asi měla tenhle boj vyhrát :oP

Cestou míjíme torzo zvířátka, nebo spíš jen jeho kopýtka, z úzkého údolíčka scházíme do rozlehlého údolí na jehož konci už jsou vidět domy a gompy městečka, jeep už na nás čeká, takže fotíme poslední pohledy zpátky na hory a údolí a jedeme do našeho hostelu v Lehu.

Po malé estrádě v opuštěné cestovní kanceláři (Hello, anybody is here?!?!), se nám daří přebukovat si odjezd do Manali na dnešní večer, po sprše a obědě razíme skupovat dárečky svým blízkým, v kýčovitém světýlkama osvíceném budhistickém centru se dovídáme, že Leh za 4 dny navštíví sám Dalailáma....kurňa to je pech!!!

Během čekání na odvoz si s Fanynem způsobujeme dva vydatné až půlhodinové záchvaty smíchu...prostě to nešlo zastavit.

Po deváté nás vyzvedává majitel agentury "Fousek", nakládáme horko těžko věci do jeepa, dostáváme instrukce, že na na check -pointech máme být zticha, popřípadě odpovídat podle instrukcí, jelikož se pán přiznává, že jeho agentura nemá povolení na převážení turistů z oblasti do oblasti, tudíž kdyby na nás přišli, tož to by byl asi velké průser...se slovy, že se s náma kousek sveze, se nás osm vměstnává do jeepa pro 5 a vyrážíme.

Kontroly naštěstí projíždíme bez problémů. Asi po 40km na nás z křoví bliká auto, jedeme dalších 10km, kde odbočujeme na vedlejší cestu a začínáme chystat věci na přebalení do druhého auta, které chvíli po nás přijíždí. Akce musí proběhnout za absolutního ticha a se zhasnutýma světlama. Né že bych z toho měla dobrý pocit, to vůbec....

Druhý řidič je málomluvný, bojíme se, abysme se nikde nevybourali, když si uvědomuje, jak dlouho je na cestě, že musí být unavený a co nás ještě čeká cestou zpátky...na náhorní plošině s pouští chumelí....

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ!!! aneb Indie 2009 -18.8. - 9.den

2010-11-28T13:00:00.007+01:00

Vstáváme dřív, abysme do sedla nestoupali v tom největším vedru....

Během výstupu typuju, ve které zatáčce umřu. Moc mi to do toho kopce nejde, paní angličanka je na tom ještě hůř a co chvila zvrací. Nakonec mě jeden z nosičů nabízí, že mi veme batůžek, a jelikož není čas na hrdinství, tak mu ho s radostí předávám a aji tak se pomaličku plížím k sedlu. Po dvou milionech třistapadesáti osmi zastavení se aji já dostávám do výšky 4900mnm do sedla Stok La a vím, že teď už půjdu jenom z kopce a tak tvář už je schopna vytvořit něco, co vzdáleně připomíná úsměv.

Fotíme se, odpočíváme, Roboš s Angličanem ještě vybíhají na blízký vrcholek, a pak už jen scházíme do kempu. Celkově to dnes trvalo 4,5h ale aji tak to byla palba.

V kempu je další Teahouse a schází se tu stezky několika treků = ještě víc oslíků a mul = ještě větší zvonečkové peklo v noci. Angláni nám slibují večeři,ale pak jaksik asi na zapomněli nebo co...takže baštíme nudle, v našem stanu probíhá tichý slovní fotbal a hádání osobností. V noci koukáme na moře hvězdiček na obloze a já pak nemůžu usnout.

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ!!! aneb Indie 2009 -17.8. - 8.den

2010-11-28T12:42:00.003+01:00

Po noci prozvoněné zvonečkama mul kolem našich hlav se probouzíme do sluníčkového dne. Dnes nás čeká asi 5ti hodinový pochod do dalšího kempu. Po snídani se vydáváme na cestu a po pár metrech zastavujeme u studánky, kde dobíráme vodu do zásoby. Cesta vede roklí zarostlou levandelí a keříky, několikrát musíme zdolávat řeku, což se mi jednou ne zrovna povede a tak se nad údolím rozezní výkřik sprostého slova, páč si botou pěkně naberu vodu.

Někde při brodění se k nám připojuje Rus, který s náma vydrží putovat až do kempíku.

V Rumbaku dáváme rest v Teahouse(u), tady se taky loučíme s Izraelcema, kteří mají namířeno na Marka Valley trek (bohužel).

My zjišťujeme od místních, že do našeho kempu by to měla být už jen hodina chůze a ukazují nám, že kemp leží na konci údolí za vesničkou. Tož su celá veselá, páč pro dnešek už by té chůze aji stačilo, ale to ještě netuším, že to bude můj nejdelší pochod v životě.

Jiřinka si upravil kalhoty tak, že je má roztržené mezi nohama a vzbuzuje veřejné pohoršení a smích, takže krom toho, že jsme nuceni zaplatit za průchod vesničkou, a vlastně i za následný kemp, tak se na nás sbíhá kouknout celá vesnička, kterou v záchvatu s míchu a s rukou napřaženou na našeho Jiřinu svolávají vyběračky peněz. Za posměchu vycházíme z vesničky a uprostřed žitného pole si dáváme další pauzučku a zevlujeme u potůčku, přece jen jsem už ve 4000mnm a tak se na nás začíná projevovat únava. Do kempu už se dál jen trápím, cesta neubývá a stany se spíš vzdalují než přibližují, musím se hodně přemáhat, abych tam vůbec došla. Ostatní jsou daleko předemnou a po příchodu do kempu dostávajou jako bonus každý hranolku od anglického páru z Newcastelu. Roboš mi pak jde naproti a pomáhá s batohem.

Poslední úsek hnus fuj!

Po večeři je ukrutná kosa, takže si dáváme slivovičku a mizíme spát. Opět jsme uspávání zvonkohrou.

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ!!! aneb Indie 2009 -16.8. - 7.den

2010-11-28T12:11:00.002+01:00

Ráno je trochu chaosovité, bo jsme zjistili, že jsme domluvili odvoz jeepem na špatné datum. Po vyřešení tétok zapeklité siuace nás řidič, co vypadá přesně jako náš olomoucký Vikoš a je aji stejně neurotický :op, veze do Spitoku, výchozího místa našeho a Makra Valley treku. POtkáváme zde známé tváře z letadla, jak Poláky tak italské Monturáky.

Zatímco ostatní výpravy přivazují velké batohy a zásoby jídla na nebohé oslíky, my nahazujeme naše"batůžky" na záda, a podle rady jednoho z průvodců se vydáváme na opačnou stranu, než vede naša trasa. Asi po čtvrt hodince prohlašuju, že je to divné, že se vracíme jakoby zpět k Lehu pod horama a že jdeme furt po asfaltce. Konzultujeme situaci na mapou, otáčíme se na patě o 180 stupňů a tentokrát už nabíráme správný směr a proklínáme onoho pána, co nám tak výtečně poradil.

Zanedlouho opouštíme asfaltku, doháníme výpravu s oslíkama, lehce jim závidíme a začínáme pozvolna stoupat do údolí Indusu. Cestou míjíme pár stavení a kláštěr a jsme doprovázení ustavičným zvonění zvonečků upevněných na krcích oslíků.

Indus splavuje několik raftů a nám začíná mrholit. Leňa získává přezdívku Tryskomyš, páč její tempo je fakt vražedné. Po několika zastávkách a čtyřech hodnách pochodu údolím společně s Monturákama přecházíme vratký můstek nad říčkou do kempu. Stavíme stany na jedné z terásek a začínáme vařit, po jídle stany přesouváme, páč se trochu bojíme převisu šutrů a bahna, který trčí nad místem, kde máme stany a který by mohl vytrvalý déšť a následně aji bouřka uvést do pohybu.

Našemu zájmu neuniknou ani dva sliční Izraelci, kteří přichází do kempu k večeru, testujeme kapacitu Fanynova průtokáčků a do stanu pro 2 osoby se nás s přehledem naskládá 6, takže přepisujeme dějiny :o)), večer přestává pršet, takže vylézáme ze stanu a všem předvádíme, jak jsme lehce retardovaní, když hrajeme hry "HU!" a "Tubléza", při niž se dělají pohyby ne málo podobné těžké retardaci, taky hrajeme Šly tři opice..., Bahno, Palermo a ukončujeme to Pexesem...takže úplní kreténi. A pak už jdeme raději spát.

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ!!! aneb Indie 2009 -15.8. - 6.den

2010-09-06T15:04:00.012+02:00

Trek odsouváme o den později a vyrážíme na místní pólové hřiště, kde má proběhnout oslava 50-ti let Indické nezávislosti od Anglie.

Tribuny jsou čerstvě navápněné, zaplněny do posledního místa, všichni diváci chodí s bílým pozadím, vojenskou přehlídku střídají vystoupení jednotlivých místních škol silně připomínající naši spartakiádu (je tu i jedna Moravská…),

po školácích nastupují Tibeťané v krojích.

Já s Jiřinou fotím jak vzteklá, takže mi ani nepřijde, že už jsme na hřišti 4 hodiny. Pořád je na co se koukat a objektů na focení je taky dost.

O silné zážitky taky není nouze, třeba když jednomu z vojáků „upadne“ samopal hlavní směrem k tribuně, malý chlapeček s šesti prsty na jedné ruce, tibetské babičky s copánkama po kolena…Nakonec se po dlouhém sezení na přímém sluníčku vymotáváme zpátky do uliček, načež funíme do kopce k místnímu klášteru, který je kopií Potaly ze Lhasy v Tibetu.

V klášteře nás nenásilně mniši v jednotlivých Gompách oberou o drobný peníz za prohlídku, my si za to užíváme úkrytu před spalujícím sluníčkem, a zničeni horkem scházíme zpátky do města na oběd.

S Leňou kupujeme květák a vajíčka a na zápraží našich pokojíků v hostelu děláme květákový mozeček. Jakmile sluníčko hřeje na přijatelnější teplotu, jdeme domluvit odvoz na trek a následný dovoz. V cestovce si domlouváme jeepa, průvodce odmítáme, místňáci se nám smějou, že chceme jít „jen BABY trek“ a na dotaz, jestli si chceme pronajmout oslíky na nešení batůžků, kulantně odpovídáme, že jo pokud nebude vadit, že je pak sníme. Majiteli kanceláře po téhle poznámce o smrti oslíku, zatuhne úsměv na rtech a dál už se o těhle nádherných zvířátkách nezmiňuje. Spokojeně odcházíme na hlavní štráse (nic netušíc, že jsme si domluvili špatné datum dovežení z treku), zajistit si jízdenky na vlak do Varanásí a my s Robošem ještě spešl z Gango Tree treku a nakoupit suvenýry, páč po treku už nebude čas. Rozjíždíme oblíbené divadlo:

Kolik za to chceš? Tolik? Tolik ti nedám! Opravdu tolik nemám! Jakou cenu mi na tom uděláš? To je pořád moc! Chci to koupit tady svojí přítelkyni, dneska má narozeniny, uděláš nám lepší cenu? Víc ti fakt nedám….hmmm tak asi obchod neuděláme… Hej počkej, prodám ti to za xxx rupií! Tomu říkám obchod! …o sto metrů dál: Kolik za to chceš? Tolik? Tolik ti nedám! Opravdu tolik nemám! Jakou cenu mi na tom uděláš?....atd.

Cestou k suproši, kde kupujeme jídlo na 4 denní trek, páč zítra ráno vyrážíme, potkáváme „pány Kobrouše“, aniž mají šanci se rozkoukat a vybrat si dobrovolníka z řad diváků, cpe se jim mezi koše s hady Roboš lačný fotečky s hadem kolem krku. Pánové rozjíždí šou, pravda Robošovi cpou aji ty kobry na hlavu, pak ho oberou o nekřesťanské peníze a jelikož je tak hodný, tak jim je pěkně vyskládá do dlaně, vše zakončí větou: „ Zkurvená kobra!“ a fotky s hadama už ho tolik netěší…krabice s nákupem po vzoru místních žen nandáváme na hlavy, děláme s tou parádou v uličkách prima divadlo a smějí se na nás a nám nejen místní ale i cizinci…pak už jenom rychle funíme uličkou, kolem drůbežárny v garáži hned vedle garáže, kde je autoopravna do našeho hostýlku, probíhá večeřa, pak přibíhá Fanoušek se slzama v očích, že objevil nejlepější fotku výletu, a Roboš je podle stylu posazení čepice na hlavě přejmenován na MLYNÁŘA, což mu zůstane až do dalšího treku, kde se dovíme, jak v Indii, říkajou policajtům ;o)

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ!!! aneb Indie 2009 -14.8. - 5.den

2010-09-05T14:14:00.010+02:00

Dnešní den věnujeme prozkoumávání Lehu. Snídáme ve výborné German Bakery štrůdly, jabkové a hruškové koláče, okukujeme obchůdky, zjišťujeme informace a ceny dopravy a treku, který bychom rádi v následujících dnech šli. Kolem poledního zasedáme u stolu na zahrádce hostelu a propuká válečná porada a Meloun párty.

Osvěženi se vracíme do města, nakupujeme vajíčka na večerní smaženici, kluci se vrací do hostelu a nám se daří stát se aspoň na chvíli součástí nějaké hinduistické slávy, kde náklaďáky vezou děti převlečené za hindské bohy, které následují náklaďáky s repráky, odkud hraje muzika a za nima jde průvod žen a pak tančících mužů. Dostávám posvěcenou hrušku a modlím se, aby to nemělo neblahé účinky na můj organismus (nemělo :oP).

Cestou k hostelu potkáváme pány s hadama, respektive s tančícíma kobrama a pak s nějakou mámou škrtičem a miminkem škrtičem. Nakonec ulovujou Leňu a zatím co pán roztancovává kobry, Leňa od dalšího pohůnka dostává kolem krku mámu a pak miminko škrtiče...samozřejmě během a po představení po nás chcou Indouši nekřesťanské peníze,nicméně nevyměkneme, jako Roboš následující den a rupijek jim dáme podstatně míň, než o kolik si říkají. Na hostelu se zážitkem chlubíme a Roboš zachtivě zatouží po fotečce pouhé s plazem za krkem, tak mu slibujeme, že zítra zkusíme pány zase objevit, aby se s nima mohl taktéž odfotografovat :o)) A začínají útrapy a nekonečné hraní na motlitební mísy...viz foto níž.

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ!!! aneb Indie 2009 -13.8. - 4.den

2010-09-05T13:53:00.006+02:00

Ráno se mi řidič svěřuje, že i on měl v noci zažívací problémy a že je rád, že jedeme dál.

Čím víc se vzdalujeme od Manalí, tím se okolní příroda mění, ze zelených strání s políčky, nad kterými se tyčí zasněžení velikáni, se stávají vyprahlé kopce, náhorní plošiny se mění v poušť a sníh je vidět jen opravdu na nejvyšších vrcholcích hor. U kraje cesty sem tam míjíme skupinky lidí, kteří se tu starají o sjízdnost cest tím, že kladívky roztloukají navezenou hromadu kamení na štěrk, dodneška nechápu, jak tam mohou fungovat, bez přístřešků, pořádného jídla atd.

Projíždíme několik vojenských check-pointů a základen, po dvou dnech putování jsme konečně v oblasti nazývané Malý Tibet. Je to pro nás velká exotika, protože se tu mísí tři náboženství (Hinduismus, Buddhismus a Islám), takže je pořád na co koukat. Cestou překonáváme druhé nejvýše položené sedlo, kam se dá vyjet autem, Taglang La (5328mnm), kde se opravdu jen fotíme a rychle sjíždíme níž, protože nadmořská výška dělá své.

Začíná znovu koloběh s hledáním ubytování, nakonec se zabydlujeme v příjemném hostýlku místní paní učitelky kousek od centra města.

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ !!! aneb Indie 2009 - 12.8. - 3.DEN

2010-06-12T16:21:00.009+02:00

Ráno nás ve smluvenou dobu vyzvedává náš řidič – Equal. Přivazujeme batůžky na střechu auta, loučíme se ještě se spícím Manalí a vyjíždíme Sarchu.

Cesta začíná klikatým stoupáním, sem tam vidíme ve srázu spadlé auto a v duchu si přejeme, abychom dojeli v pořádku až do cíle. V autě jsme prima poskládaní, nejpohodlnější je sedadlo smrti, v tomto případě pojmenování opravdu sedí. Na zadní sedačce se trojička vždycky dohaduje, kdo bude sedět uprostřed – bo na tomto místě není opěrka hlavy, která vzhledem k povrchu cesty viditelně chybí. V zavazadlovém prostoru sedí zbylí dva. Po pár kilometrech a nadskočeních na terénních nerovnostech už víme, jak se vzadu zapříčit tak, aby to s námi neházelo přes celý kufr.

Equal moc anglicky neumí, je nešťastný, když musí komunikovat s naším anglickým specialistou Robošem, a spíš se chytá na moju primitiv English, z čehož je zas nešťastný Roboš, páč jeho kvality nejsou patřičně využity. Aby měla cesta ještě větší šmrnc pouští Equal mix indických hitů, nejdřív všichni protáčíme panenky ale po zbytek cesty, se už pěkně pohupujeme v rytmech kvílivých písneček.

První zdolané sedlo se jmenuje Rohtang La, předjíždíme několik cyklistů (i českých), zastavujeme, fotíme první Otíky – jaky, mě se daří vyšlápnout prvotřídního hovňouse, při snaze dosáhnout nejlepšího záběru místního hafana. Popojíždíme kousek výš, kde se hromadně fotíme u stúpy a kdyby okolo nebyly mraky, asi bysme viděli všecky ty horské krasavce okolo, takhle jsme viděli akorát dva velké angoráky, které si místní nesli domů na oběd a možná aji večeřu.

Sjíždíme do Keylongu, fotíme zasněžené kopečky vystupující z mraků. Zastavujeme na oběd, trochu váháme co si od pana kuchtíka v začouzené kuchyňce nechat nabrat na talířek, někteří z nás vzpomínají na včerejší né moc vydařený oběd, nicméně nakonec se všichni zdlábneme a pokračujeme. Darcha, hory se začínají měnit, ubývá zeleně, cesta je čím dál víc prašná. Další sedlo Baralacha La 4890mnm, cítíme, že se zlehka motáme a zastavujeme v Sarchu (4200mnm cca).

Tady probíhají lehčí dohady ohledně ceny za kemp, nakonec vše usmlouváváme a získáváme jeden megastan s vlastním záchodem. Jiřinovi je zle, Fanča raděj nejí a my ostatní baštíme polívku, těstoviny a brambory, rýži a banán s máslem a ani nám moc nevadí, že nám do toho majitel za ty hádky ohledně ceny naplival, protože to bylo fakt moc dobré.

V noci se rozjíždí soutěž mezi Robošem a Jiřinou – Kdo víckrát vrhne. Co se estetiky projevu týče vyhrává jednoznačně Roboš, páč jeho řvaní do záchodové mísy(ano měli jsme na naší soukromé kadibudce u stanu porcelánovou mušli) střídané vzdychy :“ Uff uff mě se klepou nohy“…zakončené hláškou: „ A když už jsem tady, tak se aji vyčurám!“ nemělo prostě chybu. Jiřina zas vyhrál na počet vrhů. A vše by se dalo uzavřít tím, že v tom kraválu se nikdo nevyspal.

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ !!! aneb Indie 2009 - 11.8. - 2.DEN

2010-01-06T20:55:00.037+01:00

(autobusáček v Manalí)

Ráno se probouzím s pocitem lehce se motající hlavy, přece jenom ten přechod do jiné nadmořské výšky se projevuje i tady (Manalí - 1,950 m). Vyrážíme do města. Sháníme jeep na přejezd do Lehu v oblasti Ladakh.

Dodáváme si odvahy a na oběd se stavujeme v místní "restauraci",

jídelní lístek nám nic moc neříká, protože názvy jídel jsou v Hindštině a popisky k nim sice sem tam anglicky ale stejně nám to neusnadňují...nakonec volíme každý trochu jiný typ jídla zvaného Kofta.

Pan číšník má trochu problém se dopočí

tat, ale nakonec je každému naservírováno něco, co jde jen těžko popsat, co to vlastně je. Jaký druh je který pan číšník není schopný rozpoznat a já jsem docela ráda, že na mě zbyla nejtužší verze onoho jídla.

Takže to vzdáleně připomínalo něco zapečeného ve vajíčku. Jídlo ostatních působylo dost věrohodným dojmem, že jim do misky někdo nablil :o) )) a ozdobil to cibulkou...samozřejmě všemu vládlo Kari...tak jsme to nějak do sebe s lehkým sebezapřením vec pali a rychle opustili stravovací zařízení.

Jeep jsme domluvili na následující den a tak jsem se rozhodly, že zbytek toho dnešního využijeme na prozkoumávání městečka. Optali jsme se místních, co tu je zajímavého k vidění a rozhodli jsme se pro buddhistický klášter. To už se mezi tím od nás o dpojila Leňa, které se jako první udělalo špatně a zmizela zpátky na hotelový pokoj, asi po půlhodině ji následuje Kačka, takže ke klášteru jdu s klukama sama.

U modlitebních mlýnků mě zastavuje malý klučina, vyzvídá jak se jmenuju, představuje se jako Karim a provádí mě celým komplexem a ukazuje gompu s obřím modlitebním mlýnkem. Je to jediný Indouš za celou dobu pobytu, který za své i nevyžádané služby nechce žádný bakšiš, o to je mi sympatičtější. V Gompě se společně fotíme, Jiřina se stává obětí místního lehce po a promočeného bezdomovce, takže má taky pěknou fotečku a my opouštíme Gompu, páč bezdomovec je docela vytrvalý a s prosbou o bakšiš neod bytný.

Za branou komplexu nám oznamuje i Fanča, že se vrátí na pokoj, bo mu není nejlíp. Jdeme s ním, s tím že zjistíme, jak jsou na tom holky a pak někam ještě vyrazíme. Leňa ve svém pokoji předvádí docela obstojný šavlový tanec, Fanyna lehá na postel a je jasné, že s náma už dál pokračovat nebude. V našem pokoji podřimuje Kačka, která přiznává lehké ublinknutí a je taky rozhodlá zůstat v posteli. Tak slavně dopadlo naše první setkání s místní kuchyní :o(

Ve trojice si pronajímáme motorikšáka a necháváme se dovézt za sousední vesničku Vashist, kde má být procházka k místnímu vodopádu. Pan rikšák nám dává ještě nějaké instrukce, mává směrem ke skalní stěně a nechává nás svému osudu. Poprvé vypuštěni do Indické přírody nestačíme valit oči nad množstvím konopí, které tu volně všude roste jak u nás kopřivy ale stokrát tak přemnožené.

Vznikají první fotky divoké fauny - ještěrka na kameni, taky fotka dětiček - a to moc hezkých, fotka pupkáčů, kteří u řeky mají piknik a perou prádlo...

...no a po krátkém stoupání proti proudu říčky si můžeme vyfotit i onen vodopád,kvůli kterému jsme sem jeli. Kocháme se výhledy přes údolí na okolní kopce a po vzoru Izraelců slézáme až přímo pod stěnu k vodopádu, cesta to teda není zrovna košér, ale díky štěstí a trochy sebezapření to zvládáme jak tam, tak i zpátky. Památku máme do té doby, než dojde na praní, páč máme všichni tři hnědé zadky OD BAHNA!!!!

Izraelci se s náma dávají do hovoru, dovídáme se pár zajímavostí, a taky to, jak se dostat do Vashistu pěšky. Scházíme po pěšince k mostku přes říčku, za mostkem se stavujeme u malého chrámu a poté narážíme na Teahouse, naše Izraelce, totálně ožralého a asi aji zhuleného Gruzínce, který hraje Vrchcáby s jedním z Izraelců a na pár svatých mužů. Jsme štěstím bez sebe :o)

zraelci nás lákají na čaj, takže si k nim sedáme, jeden ze svatých mužů nabije "čilan" ovšem pouze tabákem vydroleným z cigaret, zadoutná celé posezení a začíná vyprávět, kde všude byl, co tam zažil, ukazuje nám fotky z různých míst a chrámů v Indii a završuje vše dotazem, jestli chceme pustit nějaké svaté písničky...my samozřejmě chceme, akorát netušíme, jak to ten pán chce udělat...ten ovšem zaloví ve svém žebradlu, vytáhne mobil najde ony mp3 a muzika je na světě a největší naše zklamání taky :op

Takže netrvá dlouho a skupinku opouštíme a scházíme do Vashistu, uprostřed vesnice jsou termální pidilázně,kde se chceme na zpáteční cestě z Lehu zastavit. Kupujeme si Colu, která teda aspoň mě vhání energii zpátky do těla, sháníme Tuk-Tuka a vracíme se za ostatníma. Večer jdeme už hromadně na mail, nákup pití a jídla na cestu (banány a sušenky). Vracíme se na hotel a jdeme spát.

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ !!! aneb Indie 2009 - 10.8. - 1.DEN

2010-01-05T18:40:00.019+01:00

Před přistáním se nás v letadle snaží zmrazit. Škemráme u letušky deky, ovšem je to nedostatkové zboží a na celý let je dek slovy šest. Zmrzlí jak preclíci procházíme tubou z letadla do letištní haly a už cítíme to hrozné horko, které venku ve tři ráno je. Podrobujeme se lékařskému výslechu, navzájem se posmíváme svým obrázkům v termovizi, kde jsme krásně prokrvení,akorát naše nosy mají svítivě zelenou barvu a vypadáme do jednoho jak sněhuláci.

(letiště v Dílí a šťastné setkání s batůžky)

Nasazujeme masku dle rad kamarádů :"Hlavně na sobě nedat znát, že jsem tu poprvé, jináč mě všici oškubou jak to jen půjde", procházíme imigračním, vyzvedáváme bágly (kupodivu přiletěly s náma všecky), vyměňujeme peníze a začíná akce - sežeň nejlevnějšího taxíka do centra a neztrať svoji masku :o)) Pán v taxikanceláři nám vysvětluje, jak se věci mají a že taxíky mají všechny fixní ceny, takže jediná varianta je, zaplatit si taxíka u něj a odfrčet do města. My svoláváme první poradu s výsledkem - Ha ha ha strýcu, nás neoblafneš!!! - a jdeme ven shánět odvoz na vlastní pěst.

Sotva opustíme klimatizovanou halu, dostaneme teplotní facku jak nikdá, okamžitě jsme durch propocení a snažíme si zvyknout na vysokou vlhkost vzduchu. Všichni nás pozorujou, jak s velkýma batohama popobíháme mezi taxíky a snažíme se nějakého přesvědčit, aby nás odvezl do města. Nějakým záhadným způsobem jsme se octli v odletové části. Taxikáři, kteří sem sváží lidi z města, se nám marně snaží vysvětlit, že oni nás ocaď odvézt nemůžou a že si musíme zaplatit taxíka u příletů...nic méně my stále neztrácíme svou masku chytráckých turistů, kteří mají místní intriky prokouklé a jen tak je někdo nepřelstí...ve finále to končí tak, že jeden z vojáků střežící letiště ztratí nervy, odchytne prvního taxikáře a donutí ho, ať nás z tama odveze, zákaz nezákaz.

(nevěříme, že to tam ten pán všecko nacpe - nacpal)

My trošku nedůvěřivě koukáme na ten osobáček, kam se nás má vejít šest a pan řidič plus naše batohy, nicméně nás uklidňuje taxikářovo No problém a za chvilku už míříme pryč od letiště, lehce ve stylu sardinky se ztíženým výhledem předním oknem pro pana řidiče, páč 3/4 předního skla zabírá můj batoh, který leží na klíně mě a Robošovi a krom toho, že přes něj není vidět, tak zavazí při řazení, což je ještě větší problém...po patnácti minutách odejdou taxikářovi nervy a můj batoh putuje za dalšíma dvěma na střechu auta.

(...a batoh putuje na střechu)

Trochu nás děsí zběsilá jízda, nebrzdící brzdy, retardéry, do cesty vbíhající psi a líně se ploužící krávy. Největší šok je pro mě ale pohled ty nejchudší, kteří spí všude kde se dá, na chodnících podél cest, v příkopech, na zídkách, v rikšách, no prostě úplně všude...docela smutný pohled.

( "Děcka, a teďka musíte tama a tam už to nandete!")

Pan taxikář je ovšem velký sympaťák a tak nám radí, kde na autobusáku si koupit lístky na bus do Manalí a další vychytávky. Před nádražím nahazujeme na záda bágloše a míříme za dalším dobrodružstvím. U vchodu na autobusák je bezpečnostní rám a u něj poklimbává voják se samopalem opřeným o zídku...procházíme, rám pokaždé zapípá, ovšem vojáka to nechává ledově chladným a dál si nás nevšímá, takže jen krčíme ramenama a vstupujeme do velkého vestibulu, kde je všude plno spících lidí, špíny, smradu z výkalů a moče, do toho všudypřítomní hafani a vyvolávání informací průvodčíma jednotlivých busíků.

(smrdutý autobusák)

"Kancelář" - zaprášenou budku, kde se dají koupit lístky do Manalí nacházíme díky taxikářovo instrukcím rychle, pan prodavač nám ale sděluje, že lístky bude možné si koupit až za půl hodiny, takže někteří se vydávají na nákup vody a sušenek,abysme nějak přečkali cestu a zbytek nás hlídá batohy.

(rozdělování novin a za sloupem náš Hrkač)

Objevují se první žebrající děti a maminky s miminkama. Všichni po nás pokukují, protože jsme jediní turisti široko daleko. Konečně se nám za zády ozve pronikavé :

" Manalí, Manalííí, Manalííííííííííííííííííííííííí "!

Snažíme se vzepřít krosny na střechu autobusu, na sedadlech jsme poněkud stísnění, já navíc celou cestu absolvuju poloze skrčenec, páč sedím přímo nad zadním kolem.

(chlapec bydlící u autobusáku)

( cestou...)

Po třech hodinách ostré jízdy, neustálého troubení pana řidiče, který si musel na něčem frčet, jináč by to nemohl psychicky zvládnout, do protivky jedoucí auta v naše pruhu, z boku pod kola vbíhající lidi a psi, oblak prachu, vedra, zastavujeme na první čurpauzu,

(pán co nás neustále sledoval)

Roboš se nám na střeše autobusu při prohlídce upevnění batohu málem seškvařuje na škvareček, páč si nevšiml, že jsou nad ním dráty vysokého napětí.

(Roboš málem škvarkem) (ze střechy busu)

V autobuse jsme jediní "bílí" - všichni turisti si totiž připlácí za rádoby luxusnější autobusy, takže jsme pro všechny atrakce :o))

(sám Indouš)

Po pár hodinách, konečně první porucha, už jsme se báli, že se to nestane!!! Přetržený klínový řemen - oprava tak na hodinu, z toho 45 minut zabere tlachání řidiče a opraváře při šálku čaje nejspíš o počasí....pokračujeme dál na hrbolaté silnici dáváme našemu busu dost výstižné jméno - Hrkač.

(po pár hodinách v Hrkaču)

Z okýnek sledujeme místní lidi, rozestavěné domy - které nikdy nebudou komplet, velbloudy, rákosové chýše na políčkách, banánovníky podél cest, blížící se monzunové mraky...na jedné z pauz na malém autobusáčku dojde na další opravu autobusu, jelikož se chceme vydat dál na cestu, ovšem autobus nestartuje...pan řidič vytahuje půlmetrový šroubovák, snaží se vykuchat něco z motoru, pak bere stejně velké kladivo a po pár mohutných úderech vylomí nějakou součástku, co vypadá jak dvě konzervy přibité ke kovové tyčce. S touto součástkou se řidič začíná od autobusu vzdalovat směrem k vesnici přičemž se neustále otáčí, jako by chtěl zjistit, jestli někdo sleduje, kam jde...v duchu jsem si říkala, že toho pána už nikdy neuvidíme...

(čekáme, jestli se nám vrátí pan řidič nebo jestli dál už pokračujeme pěšo)

Po nekonečném čekání se ovšem řidič překvapivě vrací, ozvou se ony známé rány kladivem, autobus zabručí a motor se rozběhne...nasedáme a modlíme se, aby tato oprava byla už ta poslední....pomalu začínáme stoupat do podhůří, na okrajích cest se střídají sedící hloučky lidí a hloučky makaků. Je hrozné vedro a to jsme teprve 300km za Dílí. Ze začátku v serpentinách ze strachu křičíme na řidiče, ať nepředjíždí, že do protisměru jede auto a není místo na vyhnutí, po pár hodinách už vládne těžká apatie a jenom se modlíme, ať nás řidič nikde nevyklopí ze srázu do řeky.
Mezitím se nám stmívá a my znavení cestováním začínáme usínat.
Vznikají 4 základní polohy při spánku v autobuse, které nás velice baví, když sledujeme zrovna ty,co klimbají:

1. otloukánek ( ruce se drží za opěrátko sedadla před sebou, mezi nimi do opěrátka ve spánku naráží hlava)

2. rodeový jezdec ( jedna ruka se drží opěrátka před sebou, druhá volně položená na noze, tělo opřené - posléze se nechává rozhoupat skoky autobusu po hrbech prašné cesty - připomíná jízdu na divokém koni)

3. hladký skluz ( hlava a ruce jsou opřené o opěrátko před sebou, při upadání do hlubšího spánku, ruce a hlava sklouzávají po opěradle, až ve finále nekontrolovatelně sjedou do nejzazší polohy)

4. Stereo otloukánek - předvádí pouze Fanča ( ruce se drží za opěrátko sedadla před sebou, mezi nimi do opěrátka ve spánku naráží hlava, po nárazu hlavy do opěrátka se hlava zvedá a na dalším skoku naráží do tyče na držení, která je v uličce hned vedle Fandova sedadla)

Notně zbídačení po 21 a půl hodinách jízdy (oficiální údaj je 17h), vypadáváme z autobusu na nádražíčku v Manalí, jsme unavení, špinaví, zaprášení a rozcuchaní.

(Manalí - stav :Hotovson)

Okamžitě se na nás sesypávají hoteliéři, kluci jdou na obhlídku pokojů a hned druhý hotel vybíráme jako vhodný a po 48 hodinách opět uleháme do postele a okamžitě upadáme do komatu.

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ !!! aneb Indie 2009 - ODLET

2010-01-04T14:30:00.007+01:00

Kvůli snídani pořádáme útok na Tesco, nevíme co vybrat dřív...co nám asi bude nejvíc ten měsíc chybět? Po baště probíhá designová úprava báglů některých z nás, takže v ulicích dotyční vypadají jako by si na zádech nesli kokon od vetřelca.

Takhle vyzdobeni se ještě stavujeme v bývalém Ostudově pracovišti Rockpointu, dokoupit opravdu poslední chybějící věci a míříme metrem na Dejvickou a pak tradá v přeplněném buse velice brzy na Ruzyň. Na letišti dozabalujeme batohy, Roboš se stará o první ostudu výletu a je napomenut, ať není tak nedočkavý, jinak, že si tu dovolenou vůbec neužije :op Protože do odletu máme víc jak dvě hodiny času, poflakujeme se terminálech, hrajeme několik utkání ve stolním fotbálku, nakonec aji na to KFC, bo co to bylo za hrůzu, dojde. V letadle sedíme na trojce já, Kačka a Roboš přes uličku Fančok, Leňa a Jiřina. My se s Kačkou trošku bouříme, páč Roboš sedí u okýnka a svou "táááákhle obrovskou" hlavou zavazí tak dokonale, že my nevidíme ven...je na něm vidět ta radost, že sedí zrovna vedle nás dvou :o))

V Istanbulu mě trošku trápí nadmuté bříško, vzpomínáme na Břízku, který s kumpány na stejné letiště přistane den po nás, fotíme si první pány v turbanech, buddhistické mnichy a sebe, jako ty největší exoty. Odlet se poněkud prodlužuje, protože Indové pobíhají po palubě a dohadujou se, kdo kde bude sedět a s kým, silně to připomíná mateřskou školku na výletě. My jsme s Robošem separovaní od skupinky a sedíme na dvojsedadle přes uličku. Před náma je babička s roztomilou holčičkou, kterou miluje první tři minuty celé letadlo.

Nicméně jakmile se holčička rozdovádí a začne pištět, tak ji v mžiku celé letadlo začne nenávidět. Z toho si ovšem holčička očividně těžkou hlavu nedělá a dál se snaží na sebe strhnout pozornost...je rozkošná. Během letu mě s bolením bříška střídá Fanynek a v průběhu letu bojuje s prdíky, až se o něj začínáme bát, aby si z toho přetlaku nevyvalil bok!!! O poslední pernou chvilku se sama sobě starám já. A to když pištící holčičce spadne víčko od flašky s dudlíkem na pití, máme zrovna baštu a tak si říkám, že jí ho podám, jak dojím, abych to na sebe všecko nevyklopila...jenže mi na stejné místo po jídle padá můj kelímek a úklidové horečce podávám letušce jak můj kelímek tak ten vršek, který je tím pádem nenávratně pryč...ovšem malá píšťalka si moc dobře pamatuje, kam jí vršek spadl a neustále to ukazuje babičce, který zas nutí mě, abych jim ho podala (hindsky mě nutí), takže na sebe gestikulujeme a já mám výčitky svědomí, nicméně nenadělám nic...

ZVYKEJ SI, BUDE HŮŘ !!! aneb Indie 2009

2009-12-31T17:07:00.005+01:00

Před odjezdem proběhlo několik plánovacích schůzek, kde se stejně nikdy nic nevyřešilo, začali jsme na hromadu kupit léky, které nám posháněli všichni známí pracující ve zdravotnictví, prodělali jsme preventivní očkování (ty správné po-očkovací stavy jsem prodělala snad enem já), posháněli jsme průvodce, mapy a informace od kamarádů, kteří už v Indii byli a pomalu jsme se začínali těšit na den „Dé“…

8.8. Jelikož někteří členové výpravy nechtějí nic podcenit, vydáváme se do Prahy pro jistotu už den před odletem. Máváme v duchu z okýnka do dály mizící Olomouci a začínáme rozebírat, co kdo doma zapomněl, co je ještě třeba dokoupit a co budeme v Praze dělat. Následně nás nabádají rodiče malého miminka sedící vedle nás, jestli bychom se nemohli ztišit, že se snaží dítě uspat. Nezbývá nám, než zalovit v útrobách batůžku, vytáhnout první láhev desinfekce a začít ji v tichosti konzumovat. Cesta je dlouhá a tichá :o)) V Praze si nás vyzvedává Kačka, jdeme se k ní ubytovat, Fanyn s Jiřinou valijou do Uhláča a já se vydávám za Daníkem na nábřeží a vyrážíme na šlapadle na odpolední vyjížďku.Vltava nám krásně chladí vínko, sluníčko svítí a plavba nemá chybu. U Žlutých lázní dáváme pauzu a pak se pomalu plavíme do přístaviště. Cestou se nám rodí v hlavě dva ďábelské plány, tož uvidíme, jestli někdy vyjdou. Večer se scházíme u Kačky doma, probíhá preventivní desinfekce organismu, posloucháme zvuky noční Prahy (zoufalé volání o pomoc zřejmě okradeného pána – Chyťe ho!) a pak už jen neurotické převalování Roboše, který neumí spát na mojí karimatce a má vůči ní nemalé výhrady :op

Rychlý sled událostí...

2009-09-13T11:46:00.010+02:00

Očkování - jelikož injekce ve mě vzbuzují velikou nedůvěru, moc nadšená z očkování do Indie jsem nebyla, zvlášť poté, co jsem zjistila, že mě bodnou hned pětkrát (sice rozfázovaně, ale přece). Navíc paní doktorka v očkovacím centru je vyznavačkou černého humoru, takže než jsem prokoukla, že to co říká, je vlastně sranda, můj strach byl ukrutný. Jako alergička bych prý měla před a po očkování užívat týden prášky, co beru jen při obtížích, což jsem netušila, takže jsem byla nadopovaná erárním Zyrtecem a už jsem letmo tušila, co bude následovat, páč tento prášek má na mě silně uspávací účinky. Trochu jsem se zděsila, když se mě paní doktorka v mohutném nápřahu ruky s injekcí optala : " jestli mě už někdy někdo píchl tak, aby mě to nebolelo?!"...s děsem v očích jsem odpověděla, že ne a že doufám, že ona bude první, kdo to zvládne. A tak se taky stalo. Druhý den mě tak bolely obě ruce, že jsem je nemohla pořádně zvednout, naštěstí účinky prášku nezklamaly a já následující dva dny prospala téměř v kuse :o)
Výjezd na Kružberk : v Berušce, s Robošem, Fjantíkem a Leňou. Roboš jel celou cestu v podstatě bez řazení na trojku :o)) i když situací k podřazení a přeřazení bylo určitě víc než dost :o)) Výjezd splnil očekávání, Fanča po večírku, po dvou cestách uklidil lavičku a její přilehlé okolí, vyvalil se na ni a pak už jen házel nevraživé pohledy po pištících dětech, které rušili jeho střízlivění. My jsme dali na radu slečny s největšíma zubama (kterou já potkávám kdekoliv, když vyjedem lízt, a která bývá na fotkách v Montaně a v Lidé a Hory, je z Havířova a já už se jí trochu bojím) a prubli jsme Hranu zrcadla a natolik se nám zalíbila, že příště chceme tomutok sektoru věnovat víc času :o) Cestou domů nás Roboš ještě vylákal na procházku po jeho rodném kraji, podívat se na kráter místní sopky. No cesta to byla zajímavá, nejdřív loukou, pak kopřivama, pak hustníkem, pak bahnem, pak jsme slízali sráz, kde se nebylo moc čeho chytit a bahno tam taky bylo, pak už jen ostružiním a byli jsme tam! Místečko věru poetické a ta lesní cesta, která z něj ústila na opačném konci ve směru, ze kterého jsme měli původně přijít, byla taky pěkná :op Roboš to omlouval tm, že nám to chtěl trochu zpestřit, aby to nebylo tak fádní. Sklepali jsme ze sebe klíšťáky, pokochali se výhledy a po oné lesní cestě jsme se vydali zpět k autu. Pravda i na zpáteční cestě jsme se trochu ztratili, takže jsme šli po pás v trávě, u lesa jsme narazili na plantáž lesních jahod, takže během půl minuty by nešlo poznat, že tam ten červený flek byl, páč jsme to okamžitě všecko spásli. Pak už jsme jen smutně záviděli divočákům, jelikož jim někdo u lesa vysypal hromadu prošlých a polámaných sušenek a oplatků od Opavie a my jsme měli hlad! Na cestě jsme opět sklepali klíšťata, Robošek se vrátil pro Berušku a my jsme pomalu vyšli směr pomníčku česko -německého porozumění, kde jsme se snažili vytvořit skákací fotky...nechápu jak to, ale já ani na jedné nésu ve výskoku :o(

HUDYkamijon - myslím si, že Ruda jen tak nezapomene, jak u nás na Hané propagoval Uhlí zboží a Děčínsko :o) Krom toho, že se u kamijonu scházely všecky naše pochybné existence a s Čumáčkem (Maličkým) celé dny hodnotili baby procházející kolem, se zúčastnil "poklidného" grillování u Matoušků, kde nalezl aji útočiště na přespání. Z grilování se vyklubal zákeřný večírek, v režii séger v podstatě nonstop až do rána. Následující den byl vskutku perný, nicméně jsme ho až na malé kolísání všici zvládli na výbornou :o)

Konup - někdy tuším začátkem července jsem se dověděla, že si jeden můj vzdálenější kamarád plní svůj sen a to dojet na kole z Lysé hory v Beskydech pod Kailas v Tibetu, to se nakonec nepovede, skrz ty podělaný Číňany, ale aji tak, poslední zpráva od něj je z Pakoše, teď by měl projíždět do Indie a ještě má v plánu navštívit Nepál, takže mu držím pěsti a jsem ráda, že se mu to všecko tahle povedlo. Kdo by si chtěl počíst víc, tak tady : http://konup.nastole.cz/wp/

Tatry s klukama z Miletína

2009-07-10T23:21:00.005+02:00

Všecko to začlo nevinou sms Lizárdoše alá předsedy Honzíka, že pojedou s kumpánama do Tater a že by se za mnou stavili na pivko, načež jsem vznesla letmý dotaz, jestli by mě spíš v Olmu nechtěli nabrat a vzít sebou do těch hor a odpověď na sebe nedala dlouho čekat a prý že jo :o)

Tak si mě kluci v pátek vyzvedli již v povznesené náladě na parkovišti u Hornbachu, posadili i s batůžkem na vozík a Tomáš mě jak princeznu dovezl až k dodávce. Tož uvítání velkolepé :o) Počasí už tak moc ne, páč nám po cestě pršelo skoro až k hranicím. Průjezd na Slovensko byl patřičně oslaven :o) Nicméně na první benzínce si už Honza nic nepamatoval, a snažil se zaplatit českýma korunama a byl vykulenej z toho, že po něm chce paní pokladní Eura :o))

Kolem jedné ráno jsme dojeli do Bílé vody, kde jsme to zapíchli na parkovišti, zalezli do spacáků a za chvilku už nikdo nevěděl o světě.

Ráno se budíme, Dušan ve stanu obložený salámem nám oznamuje, že se chtěl vydat směr Lomničák na východ slunce,ale že došel jen na hranici lesu a vrátil se. Chvíli na to, nám přijde pan hlídač parkoviště oznámit, že pokud jsme zde spali, jsme více méně borci, páč letos je nějak moc přemnožených medvědů a totok je jejich oblíbené noční místo...no uff.

Po snídani se dělíme na tři družstva:

Aleš - běží cross na Brnčálku klasickou cestou
Honza s Dušanem - jdou přes Skalnaté pleso a Svišťovku na Brnčálku
Dominik, Tomáš, Jarda a já jdeme přes Matliare, chatu Plesnivec taktéž na Brnčálu

naša cesta byla věru zajímavá, vytěžená lesní cesta po kotníky v blátě, pak se mě začínajou dělat megapuchýře, na Plesnivci lepím a mám pocit na umření, následuje nepříjemný strk a pak už jsme na náhorní plošině, kde nějdřív vydatně prší a následně chumelí, takže když se trochu zvednou mraky, je vidět na pocukrované vrcholky okolních štítů. Ten sníh už se mi líbí a tak nálada se zvedá. Na Brnčálce už vylosovávají ceny v tombole, potkáváme se s Alešem. Chvíli na to rozeznávám v davu Petera, kterého jsme s bandičkou jeho vyvedených kamarád měli tu čest s taťuldou poznat v kempíku pod Zermattem. Takže si sdělujeme v rychlosti nějaké informace, zážitky a dojmy. Kluci se vydávají ještě směr Jahňačí štít a já z Dominikem míříme do údolí, páč opětně festovně prší a je kosa ukrutná. Na jednom z odpočívadel nás dochází družstvo č.2.

U auta vaříme čajos a nahříváme se na sluníčku. Doplňujeme energiju, já si pročítám časopis Wild cat, který následně koluje a úsměv na tváři vykouzluje snad všeckým čtenářům. Kolem půl páté jsme už všichni u auta a zavžujeme, jestli zkoušet štěstí přes noc na stejném místě nebo popojet.
Nakonec ještě spolu s ostravákem na KTM volíme variantu 2 a přejíždíme za Tatranskou Kotlinu. No nicméně druhou noc spím srabsky v autě, páč i Peter se neopomněl zmínit o zvýšeném výskytu medvědů a to i poblíž horských chat během dne.

Dopoledne se kluci ještě vydávají do Bielanských Tater, já se nahřívám jak zmija na sluníčku v trávě poblíž jednoho sanatoria a po obědě vyrážíme domů :o) Moc pěkné to bylo, i když jsem si ze začátku musela zvyknout na ukecanost a hlučnost spolucestovatelů, ale o to větší s nima byla sranda :o)

pár akcí ve zkratce...

2009-07-10T22:37:00.009+02:00

Výjezd s Kočičákem (Roboškem) na Malej Rabštějn, kdy ráno Roboš vykoupil pekařství, stihl to téměř všecko sbaštit, ještě než jsme dojeli ke skalám :o)) Každý jsme se vytrápili ve své cestě, Kočičák od toho dne nazývá cestu Mařenka dost hanlivým výrazem :o))
U Janinky proběhlo první grilování, sice bez grilu a maso jsme připravovali na nějaké mřížce v kolečkách, podnapilý Čumáček nás nutil jíst sirové maso s argumentem, že tomu nerozumíme a že to tak má být :o))) Janinčinýho psíka Timothyho jsme přejmenovali na Blonďáka nebo Fotbalistu (bo je kaštanově hnědý a na hlavě má kokršpanělí čupřinu béžové barvy a vypadá to jak melír :o) - Kočičák ho opět pojmenoval dost hanlivým jménem :o))
proběhlo první koupání na Nákle. To jsme tak jely s Leňou vyzvednout Jeníčka do Litovle do školy a cestou zpátky jsme si zazevlili u pískovny a bylo to děsně prima :o)
poslední (doufejme) na delší dobu výjezd do Vídně vyzvednout Eržu, kerá dokončila študia v Mostaru a vrátila se na nějakou dobu do ČR.

2009-07-10T22:21:00.003+02:00

Tak a dne 20.května došlo k průlomovému dni, bo jsem se dobrovolně a bez nátlaku zúčastnila závodu - orientačního běhu dvojic v Olomouci. Záležitost byla o to zvláštní, že již od dětství neprojevuju nějaké velké nadšení ze soupeřních klání a z vystupování před veřejností.

No k závodu mě vyzval náš Kubka, mnou familierně nazývaný Čumáček :o), kterého oslovila Janka z Kromplu, kerá na závodě zastupovala UP Olomouc na sportovním dni Univerzity. Jináč to byla v podstatě přidružená akce tréninku našich olomouckých orienťáků.

Že bude veselo, sliboval už přesun na start, páč Čumáček mi sice napsal, že start je v parku u altánku, ale nedošlo mu, že parky s altánkama máme v Olomouci dva. Samozřejmě jsme se potkali u toho špatného. No zas tak špatný nebyl, páč tam bubnovala stará známá sestava, a já bych tam klidně zůstala poslouchat,ale prý že ne…Takže nezbývalo než do druhého parku přeběhnout, bo už tak bylo víc než jasné, že plánovaný start nestihnem. Ve mně představa dalšího kilometru navíc vzbuzovala velice černé myšlenky, bo jsem netušila,co mě čeká v samotném závodě. Cestou jsme naštěstí potkali Čerta s Heřmanem, který si chtěl domluvit nějaké to lezeníčko, tož mezitím, co si kluci vyměňovali kontakty, já se předstíraje hru s psíkem snažila popadnout dech.

No na start jsme se nějako dostali, tam se nám všici vysmáli, potkali jsme Janinku, vyfasovali mapu a ujistili se, že buzolu mít nebudem, páč by nás zbytečně mátla :o))) Jméno týmu bylo jasné : TEN DRUHÝ ALTÁNEK a mohli jsme vyběhnout!

Musím říct, že se mi s Čumáčkem běželo (no já se spíš plížila a brzdila ho) skvěle! Hned od začátku jsme si krásně rozdělili funkce, takže já podle mapy navigovala na kontroly a on k nim dobíhal je orazit a mezitím já už zas hledala postup k dalšímu lampionu. Jedinou jistotu jsme měli v první kontrole, páč to jsme běželi stejným směrem jako ostatní a nešlo ji neminout, ale aji pak jsme neměli problém, až na jednu, kerou jsem vytušila dál než byla, takže jsme si tak 200m zaběhli. Jináč nás trochu překvapovalo, proč všichni přebíhají z parku do parku přes mostek nad silnicí, když se to dá rychleji vzít po přechodu :o))) rozuzlení přišlo v cíli, do kterého jsme poprvé a naposled vyvinuli pekelné tempo.

Při cílovém občerstvení – chleba , škvarková pomazánka s cibulí = energy food pravých sportovců, jsme totiž přišli na to, že na mapě výrazným červeným nápisem upozorňují, že pro přeběhy mezi parky se má použít lávka. Nu což, to my jsme během závodu neměli šanci přečíst, páč jsem na tom nápise měla celou dobu položený palec :o))))) Stane se…

I tak jsme obsadili nádherné páté místo a su na nás pyšná, poté jsme se přesunuli ke Kudějovi, doplnit tekutiny, kde jsme potkali Štěpajze a prima den tak mohl přejít v další….

2009-07-09T23:09:00.018+02:00

Peppé – Pepíček, můj sicilský kamarád, kterého jsme s Čuřidlem potkali v jednom Zélandském hostelu, poctil Hanou svou návštěvou hned v den našeho cyklovéletu s taťuldou. Tož spařená jak pašík jsem se vydala na náměstí, kde už Pepík pobýval. Po objímačce a oloubávačce jsme se přesunuli za Kateří ke Kudějovi, aby chlapec hned v úvodu ochutnal naše pivečko. Následuje véča v Hanácké restauraci :op
Po sdělení všeckých informací a pár pivech jsme se odebrali k domovu, abychom byli čerství na ranní výjezd do vinařské oblasti Čejkovice, páč Pepíček pracuje ve vinařství a velice se zajímá o to, jak to chodí ve světě.

Za Olomoucí jsme se potkali s Petrem, kterému jsme kdysi dávno několikrát hlídala děti, a který nám celou tu taškařici v Čejkovicích zařídil. Cestu si moc nevybavuju, páč po výjezdu na kole jsem byla pořád mrtvá a více méně jsem ji celou prospala. Po ubytování jsme šli obhlídnout rajon a pak následovala degustaca v nádherném sklípku pana Veverky, vínečko výborné domácí slanina taktéž :o) Některé procesy byly opravdu překladatelské oříšky, ale aji tak jsme se nějako domluvili a popsali. Od pana Veverky jsme se ještě přesunuli do templářských sklepů, kde nás Petr (Pepíkem přejmenovaný na Ivan Drago, prý je tam jistá podoba) stejně tak jak celý den, nepřestával bavit svojema prupovídkama. Za obzvlášť vydařené se mi líbily jeho překlady lidových písní :

… O Johny don´t drink a water, don´t drink a water,
It isn´t good for you!!!
It is better for you if you will be drinking a wine!!!!...

V noci prožívám muka a tříhodinovou nonstop bolest v kolenách. Ráno po snídani vyrážíme do Lednice, kde korzujeme parkem, kocháme se výhledem z minaretu, Pepík s mojou Mu, aji interiérem zámku. Mikulově zdoláváme Sv.Kopeček, na Kraví hoře procházka kolem sklípků a odjezd zpátky na Hanou.

V pondělek se přesouváme do matičky Prahy. Ve vlaku volím osvědčenou kvalitu a od Pardubic rozjíždíme nelítostné souboje v Člobrdu. Pepíkovi se docela obstojně daří osvojit si taktiku a má dětskou radost, když mě može vyhodit, což se mu daří bohužel na můj vkus dost často! Od Kolína do hry zapojujeme aji zachovalého dědouška od Bruntálu, kerý nás už předtím s jiskrou v oku sledoval. Ten má ukrutnou radost, že može hrát taky, ovšem nepěkně švindluje!!! Ještě po zastavení vlaku na hlaváku dohráváme poslední partii, kde mu ukazuju, že švidlem stejně nic nezmůže aneb pomsta je sladká dědoušku!!!
Z nádraží míříme na Staromák a pak k hostelu, kde Pepíčka opouštím a mířím za mojí milovanou Leňulí do Holešovic. Při čekání na ní mě u metra míjí potkan nemalé velikosti. Zbytek dne trávíme klasicky, jako dvě babizny,co se rok neviděly a mají si toho tolik co říct :o))

V úterek se potkáváme s Pepíčkem u orloja, procházíme přes Karlův most a Kampu ke Karláku, bo tam mám domluvený obědoš s Honzíkem Tománků, co ho trápívám v zimě na monoski a co přes léto jezdí až mistrovsky na handbiku. Při obědě nás Peppé učí ze pár italských slovíček, je kupa srandy a zjišťujeme, jak je svět malý, páč Honza se zná s Leniným přítelem a vůbec…po obědě se loučíme s Honzinem, který se vrací do Dobříše a my vyrážíme na Hradčany a přes Petřín na Smíchov, kde je domluvené další dostaveníčko v Lokal Blo(c)ku. Nejdřív se objevujou Honzíkové, jak sešroubovanej, tak aji ten s foťákem, pak Wupssadlo s ženou Zuzou a jako poslední aji Hanka která, stejně jako já kdysi, neprokoula Radimovu léčku, když ji napsal, že budeme v Boulder baru(páč mi přijde,že to pořád nerozlišuje i když myslí Lokal:o))) a dorazila k výstavišti místo na Smíchov. Koukám panáčka tento vtípek nepřestává bavit ani po letech :o)))) Mnu sešlost to byla podle mě povedená.
Večer jsem se s Pepíkem rozloučila, bo další den ráno odlítal do Londýna na vinařský trh.

My jsme ve středu měly domluvené ještě jedno dostaveníčko a tentokráte s mojim dvojčátkem Godotkou. Takže se naše trio sešlo v plné síle a hned na uvítanou jsem dostala fešácké mušličky na krk, pak jsme se zašily na zahrádku jedné hospůdky a povídaly a povídaly a povídaly, že jsem málem ani nestihla ten den dojet zpátky na Hanou… a toť všecko co se událo, když mě Pepík navštívil na Hané :o)

Cyklovélet s taťuldou

2009-07-09T22:03:00.009+02:00

Dne 7.5. mě taťulda nevinným dotazem, zda s ním nechci jet na pohodový výlet, nalákal na výjezd na kolech. Z Olomouce jsme vyrazili přes Vsisko směr Grygov, Brodek u Přerova, Rokytnice, Dluhonice do Přerova. Tatok etapa se mě nějak moc nepozdávala, bo myšlenka dojet na Helfštýn a zpátky do Olmu za jeden den se mi jevila víc než nereálná.

Poté co jsme se promotali Přerovem až k nábřeží Bečvy, dali si sváču na lavičce, jsem začla náhled na výlet přehodnocovat, nicméně jsem stále nevěřila a nenápadně nadhazovala Fátimu, že zpátky pojedu jedině vlakem! Taky jsem byla mile překvapená z této části města, páč Přerov mě nikdy ničím neučaroval, bo jsem znala spíš jeho panelákové čtvrti a slyšela nehezké příhody se střety s romskou komunitou, které je tu požehnaně…Nicméně nábřeží, starobylé hradby města a mrtvé ryby v Bečvě dokázaly, že Přerov může mít i svá krásná zákoutí. Mno ale dál…dál jsme v podstatě pokračovali proti proudu Bečvy po nové a nutno říct že supr cyklostezce, akorát jediná pakárna je, že člověk jede pořád po rovince, takže cesta sice rychle utíká, ale zase se z kopca věru nesveze …

Nu a my se dostali až do Lipníka nad Bečvou, z kama jsme dobočili do Týna nad Bečvou. Toď jsem zatlačila slzu, páč výlet Lipník – Helfštýn zakončil moje a Sabotážčino působení v Olomouckém vodáckém oddíle, a že to byl výlet věru vydařený! Tentokrát jsem zatlačila slzu a né jednu při představě teho krpálu k hradu Helfštýn, který budu muset vyšlápnout. Nu ani Večerníček mě nezachránil před srabským slezením z kola v nejprudší části.

Takže půlku véletu jsem zdárně zvládla, teď se ještě vrátit, abych mohla uvítat Peppého. Eště lehce funící jsem vyřídila telefonát s tímto Sicilským „chlapcem“, stočila kolo do údolí a užívala si svistot dolů do Týna. Po stejné trase (ono se jinudy asi ani jet nedá) jsme dofrčeli do Přerova, kde už se naše opálení přetransformovalo ve spálení, pojedli jsme něco málo nanuka a vyrazili směr domov. Tata číhal u každé hospody na makrely, ale tentokráte měl smůlu. Odbočili jsme z původního směru za Brodkem a zajeli si ještě do Království k chráněnému dubu, který když míjíte (většinou vlakem), tak si můžete něco přát a ono se to splní. Cesta k němu byla veselá, bo taťulda netrefil správnou cestu, takže hned po telefonátu, kdy mě mamča vracející se z dovolené, sprdla, že ji nikdo nepřijde naproti pomoc s kuframa, se naše cesta – zarostlá lesní cesta - změnila v pěšinu, která se vnořila do asi metr a půl vysokých kopřiv. Asi po deseti minutách tohoto očistce jsme se vynořili z lesa hned u vlakové tratě Olomouc – Přerov, dál jsme na jistou jeli odvodňovacím kanálem podél kolejí. To by člověk neřekl, co se v takové strouze dá všecko najít! Nakonec se nám podařilo dojet až k onomu stromu, vymotat se z lesa u Grygova a dojet až do cíle. Tachometr u domu ukazoval 97km a mě už v ten moment bylo jasné,že další dva dny nebudu schopná normální chůze…

Oslava Zbyňochovy TŘICÍTKY v Beskydoch

2009-07-04T23:25:00.010+02:00

Oslava Zbyňourových narozenin se z původně plánované Pálavy přesunula do Beskyd a to přímo do Bacova.

Tentokráte jsme z našeho bohatého vozového parku vybrali Fjantíkova Favóše a modlili se, aby ty kopce s náma vyfuněl. Naša pětičlenná posádka, tvořená Fjantíkem, Maličkým (Čumáčkem), Kateří, Leňou a mnou, uháněla směr Valmez a cestou ještě zvládla dovytvořit jeden z dárků v podobě papírové úlisné princezny se zmrzlinou, která po zatáhnutí za provázek roztahovala nožky a ruce, jazýček měla vyplazený permanentně :o)

Již od Valmezu, ti co už měli tu čest a chaloupku Kristýnčiné rodiny dříve navštívili, vyhlíželi odbočku na Bacov, ta však byla ještě několik desítek kilometrů před námi. V Bacově jsme mimo jiné navštívili něčí dvorek, projeli kolem stavby nové střechy, vyzkoušeli snad všecky odbočky z hlavní cesty, divili se, že Favouš je ještě schopný v těch kotárech točit klečkami, když se přetransformoval v saunu a že nás vyvezl až k chajdaloupce.

Zabrali jsme si spaní na půdičce, předali dary a začli se sjíždět ostatní v čele s Lukem a Ájou, jídlo se kupilo v nekonečných množstvích ze všech směrů, neustále se něco mazalo, grilovalo, vařilo, zdobilo, ukusovalo a popíjelo. K tomu všemu nás hraním na požárnickou trubku doprovázel nejdřív Zbyňa a poté své hudební nadání předvedl aji Luke. Následně si Zbyňa našel jinčí zábavičku a asi třikrát ukázkově sroloval v sudech příkrou zahrádku podél chatky a naprosto spokojený pokračoval v oslavě, my jsme si jen při té podívané nestíhali utírat slzičky, páč pohled na toho chlapce byl velkolepý :o)

Po této malé exhibici se dostavili místní od Karlovic vedení Rosťou a Čendou (?) s rozkošnou hafanicí (co si teďka nemožu vybavit, jestli byla Terezka:o), Luke předvedl mistrovské nalévání šampaňského za pomoci práce stehenních svalů, pak se rozehrály kytary a začlo se zpívat. Kolem půl sedmé večer se na cestičce u chaty zjevil nerudný soused v teplákové soupravě alá Cvičme v rytme a začal si stěžovat, že ho svým „křikem“ rušíme. Navíc mu vadí, že již tak brzy konzumujeme alkohol a vůbec že se veselíme. Mno řekla bych, že s výsledkem svého počinu moc nadšený nebyl. Párkrát mu bylo na truc opětně zahráno na trubku, pak se Zbyňa rozhodl, že se s ním půjde nějak domluvit, vrátil se s kupou sprostých slov, a my se přesunuli o pár metrů niž k ohništi, kde jsme pokračovali v našem řevu. Zvláštní, že sousedům z vedlejší chaty náš „řev“ nevadil :o)

Ráno jsme se tak nějak seskládali a vyrazili na Radhošť na vélet. Již po pár kilometrech jsme horám obětovali Lukeho, kerý se vrátil za Maličkým a Kristou na chatu. Naše výprava se rozdělila do dvou skupinek: 1) Fanča s Leňou hnali do kopca jak zběsilí a u Skalíkovy louky se od nás odpojili a šli napřed 2) Grog, Zbyňa, Illinois s panem Toaleťákem Radou, Kateří a já, jsme se věnovali opalování, fotografování, konzumaci piva, načež jsme se vydali ve stopách skupiny 1). S tou jsme se setkali až nahoře, společně jsme se posmáli Pražákům na výletě ( Hele, voni tady mají to jejich tradičnííí pečivo!!!No já si ten Frfál (správně Frgál) koupím až pak!), došli jsme k hospůdce,vyvalili se na sluníčko a dali si pořádnou baštu. Fančík ulovil poslední plněný knedlík toho dne a byl patřičně šťasten.

Cestou zpátky jsme se stavili pozdravit Radegasta, zbaštili zepár frgálů, posilnili se slivovičkou a zvesela došli na chatu. Přijela Janinka se Sofí a opět došlo na smršť jídla, následovali Osadníci a další taškařice.

Kolem půlnoci jsme se vydali spát, pár lidí s psíkama do „Kadibudky“, Kuba s Fandou pod širák, Leňa v přízemí a my na půdičce, nicméně kolem jedné hodiny nás vzbudil křik a pískot z venku. Jak se to všecko seběhlo, nikdo pořádně neví, bo samotnou událost vnímal každý úplně jinak:

1) Fančova: Uslyšel jsem Kubála, jak říká, že je někdo ve sklepě chaty a za chvilku na mě ležel nějakej chlap a Kubál volal, ať ho chytnu, tak jsem na něj klekl. Pak se objevila Leňa, tak jsme jí řekli, ať skočí pro vás na pomoc.

2) Maličkého: Vzbudilo mě šustění a viděl jsem, jak ve sklepě bliká baterka, tak jsem si nejdřív myslel, že je to někdo z vás, ale bylo mi divné, že si nerožnete, tak jsem se šel kouknout a on to byl zloděj, zavolal jsem na Fandu a ten pak na něm ležel, přišla Burda, tak jsme si řekli,ať vás zavolá

3) Ilča: Mě vzbudil ten křik a tak jsem si říkala, že je pěkné, že kluci ještě pařijou, ale že už by se mohli trochu zklidnit. No a pak přišla Leňa, ať jdeme dolů.

4) Leňa: Já jsem slyšela, jak se venku něco děje a že kluci na nás volajou, tak jsem se šla kouknout co se děje a jenom jsem viděla, že na něčem klečí a cosi se v té tmě leskne a vypadá to jak oči zvířete, tak jsem si říkala, proč ti blbci chytli kočku a proč kvůli tomu tak křičí a pak mi řekli, ať jdu pro vás.

5) Já: Vzbudil mě křik a pískání, taky jsem myslela, že je dole ještě veselo a pak přišla Leňa se slovy:“ Máte jít dolů, ale nevím proč!“

6) Luke: vůbec o ničem z večera nevím :o)) Toho se Kateří snažila probudit, aby šel klukům pomoc, což vypadalo následovně:

- Kateří:Luke, vstávej, kluci chytli zloděja!!

- Luke úsměv na rtech, hluboké bezvědomí: „Hmmmm“

- K:Vstávej, kluci někoho chytli!

- L ze spánku:Nešahej mi na bříško! (převalení na bok)

- K: Luke vstávej!

- L ze spánku: Jsi krásná, líbíš se mi, zavolám ti!

Po této větě jsme šli všici do kolen, mávli nad ním rukou a utíkali dolů, podobný scénář proběhl při pokusu probudit jediného policistu v naší skupině a to Zbyňu, opět neúspěšně.

No pan zloděj se pokusil vymyslet několik historek o tom, jak a proč se do sklepa dostal a nakonec se zjistilo,že je to jeden z konfliktnějších obyvatelů nedaleké chaty. Lehce nervózní byl nakonec propuštěn a my se šli pokusit znovu usnout.

Ráno jsme ještě probrali zážitky z předešlé noci a já s Kateří a Fanouškem jsme ve Favoušovi odkodrcali zpátky na Hanou :o)

Lehký trojboj : Pec pod Sněžkou /Prachov/kvÁdr

2009-05-06T21:07:00.005+02:00

Sám Vašnosta nás pozval na rekreacu do **** Hotelu, tož moc dlouho jsem se nerozmýšlela, jestli ještě naposled zavítat do Kérkonoš. Akorát jsem se bála, jestli to budu umět bydlet v takové věci! Příslib sluníčka, a zdarma k tomu krmení, postel, vířivka a kolotoč..kdo by nejel! V pondělek jsem byla vyzvednuta v Trauči, nakoupili jsme baštu na véču, Vašnosta nám navařil báječnou čínu, no a pak začla muka, k bolesti vazů v koleni se přidala parádní alergická rýma z prachových polštářů a dek. Ráno jsem se vzbudila oteklejší než obvykle a to jsem během noci zvažovala jít spát do spacáku na balkon, nicméně k přesunu mě chyběla síla, vyfasovala jsem vysílačku a vydali jsme se za jídlem...ani snídaně mě moc nevzpružila, na svahu mě to na tom prkně ale lautr vůbec nešlo, tož jsem se přesunula za Jachťourem a slunili jsme se a povídali a baštili palačinky... odpoledne dorazila Vlaďka, tak jsem se zaradovala, že tam nejsem jediná baba, vyšly jsme si skoro až na Sněžku, ukradly Bambusovi z pokoja televizi a bylo nám fajn :o) Další den to samé, akorát že jsme se slunili na Svornosti a pak teda aji u Jachtiče :op

Ve čtvrtek jsem se sbalila batůžek a vyrazila směr Jičín, kde jsem měla potkat Kateří. Nakonec jsme se potkaly v buse už v Hořicích, já s melancholickou náladou, páč jsme předtím projížděli Miletínem, kde bydlí náš drahý Lizárdoš a kde jsme toho tolik zažili :o) V Jičíně jsme ještě měly spoustu času, než nám jel vlak, takže jsme prošly městečko, nakoupily maseno a chleba na grilování, poplakaly si v Jičínským Uhlí sportě, no a pak tradá na vlak a honem do Libuně, odkaď se nám pořád nedostávala zpětná reakca, jestli nás vůbec čekají...Už při pohledu z okýnka vlaku, jsem věděla, že tady se mi líbit bude! V Libuňi nás přivítala teta Janinka a Jarda a taky ridgebackčí dáma Aretka, byl nám přidělený modrý apartmán, povídalo se a pak se naša dámská skupinka přesunula na náves na HOLBU!!! kdo by to byl řek, v tomtok kraju a naše pivo z Jeseníků!!! Libuňská topinka doplnila již tak nádherný večer, nestíhaly jsme utírat slzy od smíchu (savý textil aspol.)...večer jsme ulehly s Kateří na manželské lože a naša malá dovolená mohla začít :o)))

Ráno s obavama před chystaným véletem na kolech za babičkou Maruškou do Úlibic(e) dofukujeme kolo mojeho bajku SCOTT-BOULDER, Jarda vnáší další pochybnosti oznámením, že jedno z těch kol bude možná ucházet, ale že neví které, do toho historky o tom, jak Kateří s tetou Janinkou bloudily po kraji...mno dušička ve mě se zmenšovala...nicméně cesta to byla příjemná, s kopou srandy, páni pokrývači střechy v Radimi nám zazpívali, viděly jsme pohřební průvod s dechovkou, byly jsme se kouknout na domeček v Dřevěnic(i)ích, kde kdysik Kateří s Maličkým bydleli, na kruháču kousek od babičky Marušky mě okouzlila přehlídka sádrových výtvorů viz. foto

a pak už nás uvítala babička s obědem a "nepovedenou" buchtou, které jsem sežrala asi půl plechu, Deny a Atos ridgeback jinak bydlící u Janinky. Prošly jsme se k hnojáku, kde kdysik málem utonul Maličký a přišel tam o své nové nazouváčky, navštívily jsme dřevěnici po prababičce, kde, až si mě Maličký Čumáček :op jednou veme, budeme bydlet :o))) a tak. Zpáteční cesta taky proběhla bez problému, akorát ty brzdy, co nebrzdily, nám trochu dělaly vrásky na čele ( Mandi, vidíš v dálce tu křižovatku? Tam budeme odbočovat doleva!...Dobře, tak já si už teď začnu přibrzďovat,ať stihnu zatočit....Mě se chce čůrat, tady za tou zdí by to šlo! Jenže to už neubrzdím!!!!!) Večer procházka do osady Šidloby a grilování.

Sobota - Prachov..moc pěkné, prošly jsme teda sice asi jenom část,ale však já tam nebyla naposled, v Turistické chatě na nás čekal oběd hodný nás princezen, poslaly jsme do Uhlí pohleda a mazaly jsme zas do Libuně a čekal nás přesun do Ádru. Nakonec nás do Jičína svezl Ondřej, Jardův syn, o kterém jsem dozatím pouze slyšela, tož jsem byla ráda, že jsem toho pobledlého chlapce aji viděla :o))

V autobuse se rozhodujeme, že se staneme řidičkami autobusu na trase Nová Paka - Jičín, na popud inzerátu na dveřách autobusa, vyvíjíme teorii, jak všecko bude probíhat, jak se budem zdravit a že Kateří chce mít za předním sklem takovou tu SPZ s nápisem Divoká Kateří...mno v Trutnově vysedáme uslzelé a s bolavýma bříškama od smíchu, vyzkoušejte se někdy smát hodinu v kuse!!! Toď už nás čeká Robošek, oznamuje, že nám nezbylo nic na večeřu, Burda, že spadla ze skaly a jela do nemocnice a pouští nám videjo s Fjantíkem,jak se deset minut odhodlává ke slanění :o)))

Leňa má nakonec dle rentgenu naštíplou kostrč, vítáme se se zbytkem Olomoučáků a Šumperáků a míříme k Tošovákovi. Biňosek mi krade gumičku z vlasů a snaží se o jeho oblíbený trik, hledej gumičku v Bínovo gaťách, ale ten já už dávno znám a proto nehledám :o)

Ráno bašta, fotbálek, skály...Bubákovo hláška při pohledu na spacák Kateří, který ji dovezl Roboš :" A v téhle moskytiéře spal kdo???" pravda kolem šesté měli všici spacáky obalené

namrzlou jinovatkou...chudák Kateří se ani nestihla za celou nedělu rozmrazit a už zas začlo zapadat slunko...my jsme cosik polezli a šlo se zas jíst a opět za kulturou, nejdřív jsme zaparkovali U Peňáka, kde se někteří z nás pokoušeli o hru na didgeridoo, následoval pokus vecpat se k Tošovákovi a ústup do Tunelu...

Velikonoční pondělí, výprask, obvinění Biňosa, že prý jsem mu schovala pomlázku za stromek u cesty já, přitom to byla je podlá teta Běta!!!Procházka po Ádru, obědoš a odjezd dom...moc pěkné to bylo všecko :o)

Nevydařený sklépek, ale zato velice vydařená cesta k němu a z něj...

2009-05-06T20:28:00.007+02:00

Mno akci vyprovokovala Janča přezdívaná Mongol, vynachválila sklépek za Uherským Hradištěm, kam jezdil dlouhá léta její tatínek, a který vlastní nějací rodinní příbuzní...jelikož zřejmě tušila, jak to dopadne, raděj si pořídila mononukleózu a nechala se zavřít na infekční v Prostějově...načež se náš Uhlí kolektiw sešel před obchodem, rozdělil se do aut a vyrazilo se. Instrukce : sraz na Benzince za Otrokovicama, pak se uvidí...
1. posádka: auto pod vedením Jiříka (jediný tvrdil, že přesně ví kam jedem, a taky nejvíc bloudil:o) a Peťóši, ještě doplňovaly Kateři s Verčou; 2. Favóš řízený Fančou okupovali Maličký, Kaťóša, Kikóša a Tom; 3. Beruška - bourák největší a v ní Roboš, já, Leňa a Jiřina.
Vyrazili jsme na cestu, všici směr Přerov, jenom my směr Mohelnice. Vznáším první protest, jsem však uklidněna, že Roboš cestu zná a ví, kudy jet. Takže jsme si už v Olomouci najeli asi 5km navíc...:o)) Nu podle propočtů jsme usoudili, že na místě - v Blatničce - budem tak do hodiny a půl, to ale jsme ale ještě netušili, co nás čeká.
Padl návrh, že bychom si jako mohli pustit nějakou muziku, Roboš spíná kazetu a my se nestačíme divit, tomu co slyšíme. Démonický hlas nahraný z rádija oznamuje, že nás čekají Hity let 50-tých a 60-tých...lehce se děsíme, tak Roboš zašátrá ve všeckých kastlíkách a vytahuje obal kazety Dalibor Janda - Říkali mi hurikán a hlásí, že obal je prázdný, načež se ozve sborové "Díkybohu!" Hned za Olomoucí, už známe všecky písničky nazpaměť, jelikož přehrávání obou stran ze začátku trvá celkově asi 20 minut. S přibývajícíma kilometrama počet písní a délka pásky roste...nikdo nechápe, jak je to možné... Za Otrokovicama u benzinky zastavujeme aji s tou zajížďkou jako druzí...a za Uherákem začínáme díky objížďkám bloudit, místo na Blatničku míříme směr Buchlov, takže úplně na opačnou stranu, nejhorší je, že ani místní netušili, kama se tam dostat... tak jsme jezdili po kraji, poznávali vesničky, zpívali a bylo nám veselo...pak začal docházet benzín a smích nás přecházel, navíc už jsme měli hlad a žízeň a vůbec...začala typovací soutěž : Kolik písniček je ve skutečnosti na kazetě? U které písničky nám dojde benzín?...ke stojanu s benálem jsme dojeli na poslední kapku z nádrže, takže jsme to nakonec krásně zvládli. Najeli jsme asi 135km místo 75km ale co už...
I ten sklépek jsme našli a u něj na nás už čekal Fáfa alias Faggič alias Tata...mělo to být zároveň jakésik rozloučení s ním, akorát že ta nálada tomu moc nepřála...ke sklépku, ten mě zklamal už napohled, víno nic moc, do toho bolest hlavy a odporné bezbarvé jídlo...nu ale tak zvládli jsme to, ráno jsme se spakovali a zamířili dom, zas s lehčím blouděním..kazetu jsme si ve finále natolik oblíbili, že jsme si ji vyžádali k poslechu i na zpáteční cestě...v Přerově už teda bylo spuštěno rádijo,ale to mě moc nebavilo, páč mě byl zakázán poslech stanice s dechovkama na přání...:O(

Prostě březen...."Nejez sníh - ani ten barevný!"

2009-05-06T15:29:00.013+02:00

Sezóna lyžování dospěla do svojeho závěru, po ne příliš vydařeném víkendu s jednou inkriminovanou paní přišel na řadu zlatý hřeb zimy :op Po dlouho odkládaném lyžařském startu, který lstivě oddalovala stále se nehojící nožka, dorazila do Jánek moje milovaná kamarádka Evina alias Táboráček a po letošní sezoně už jedině Mentálek :o)) Tím započala naša dámská jízda, plná smíchu, velikonočních zajíců, závějí sněhu + zvládly jsme výjezdy jak do Špindlu, tak do Pece, a to i na večerní lyžovačku, (skoro) každý den jsme lehce bouraly autem, seznámily jsme se snad se všeckýma zaměstnancema Skiarélu Svatý Petr, kteří nám pomáhali s vytlačováním, přeparkováváním auta, nasedáním na lanovku, zdolávat schody a obdobně :o)

Myslím, že jsme si to věru užily a budu doufat, že to tak zopakujeme i následující zimu, ale tentokráte už ne jenom jednou ;o)

Free TIBET!!!

2009-03-09T23:29:00.005+01:00

... tak ještěže taťulda doma poctivě vyvěsí vlajku, bo tady v lesíku by asi nebyla moc vidět a ty srnečky co tu pořád korzujou, by z toho moc rozum neměly...třeba snad jednou to zas bude
FREE TIBET!!!
...doufám a pevně věřím...

Vélet do Jablonca za uličníkama

2009-03-09T22:45:00.010+01:00

V neděli jsme si s Pájou udělali výlet do Jablonečka pro lyže, kde jsme s pány servisáky probrali problematiku pořádání Mistrovství světa v Liberci a impregnaci tratí močovinou…následně jsem byla Pájou odvezena až za uličníkama do Jablonca. Cestou jsme si dali pauzičku ve Smržovce v Pivrncově hospodě.

Na to jak se můj příjezd tvářil komplikovaně, proběhl přesun zcela hladce. Na uvítanou jsme popili vínečko, poklábosili, zkoukli film s mládnoucím Bradem Pittem a šli spát.

Ráno naplánovaný výlet, aneb návrat na stará dobrá známá místa, a v podstatě jsme šli podobnou procházkou přes Bedřichov do Janova, jako před Wupssadlovým odjezdem do Kiwizemě. Seznámila jsem se s Wupssadlovou slečnou Zuzkou, stejně jako předloni jsme dobíhali bus a tak to nebyl takový šok z neznámého :op Největší zrada místních lokálů byla ta, že nikde nevařili, pokud vůbec měli otevřeno, takže jsme notně hladoví zamířili k domovu. Vysvobozením nám bylo zranění kamarádova synátora, kterého jsme hodlali navštívit (toho kamaráda – bo on je taky krom kamaráda sochařem!!!), a jež jsme oba potkali před jejich domem a to míříc do hospitálu v Jablonci. Takže jsme byli svezení až do města, kde jsme navštívili špeluňku „Ve sklepě“ s prima osazenstvem a babičkou, která si přišla pochutnat na poháru.

Večer další filmové klání, nejdřív že se jako podíváme na kousíček Sharp Endu, což se nakonec zvrhlo ve zkouknutí celého filmečku, mě to až zas tak nevadilo, i když už jsem ho jednou viděla, páč tam je aji pan z The North Face, kerého máme přes léto vyvěšeného v Uhlí za výlohou, a který se mi tuze líbí a vědět, že bude pobývat v Adršpachu, tak se tam na to období stěhuju za ním!!!:op Ten by měl panečku radost:o))!!! Následuje Trio z Belleville, moje srdcová záležitost a k půlnoci si na usnutí pouštíme Fimfárum „dvojku“.

Úterý = rest day a prací den. Zkoušíme obelstít pračku po Wupssadlově sestře, moc neposlouchá, ale když jí Martin několikrát po sobě zatočí nekontrolovatelně kolečkem, rozbíhá se, a ve výsledku aji spolehlivě pere :o)) Zbývá rozvěsit vlajkoslávu na špagátek křižující nadvakrát kuchyň a jít spokojeně odpočívat. Po odpočinku nákup, skruž – fakt mě učarovala!!!, obědo-večeře .Večer kultura v podobě návštěvy kina – Valčík s Bašírem – pan promítač nás přemlouval, ať se na to jdeme kouknout, že musí promítat. Však jsme taky kvůli tomu přišli, i když nás paní pokladní poslala ještě počkat chvíli ven a tak jsme se šli kouknout, co přibylo ve skruži :op . Chvilku to vypadalo, že budeme mít kino sami pro sebe, ale bohužel těsně před začátkem, dorazil pán a pak ještě jedna dvojice :o( Mě se ten film teda moc líbil!!!

Středa - Po obědě se vydáváme na poznávací vycházku kolem všech tří Jabloneckých přehrad, což je nakonec docela bojovka, je mi ukázáno dětské hřiště vybudované na hřbitově (takových zajímavostí je v Jablonci víc, doporučuju k návštěvě :o)))) viz. Kašnostudna na náměstí – mnou přejmenovaná na Skruž, která mě naprosto uchvátila spolu s „krmelcem“ něco asi jakou stroužkou, kterou protýká v létě voda, v zimě je zastřešená, stejně tak jako i pití piva ze skleniček na víno, v rámci úspory času a mytí nádobí…krutopřísňáci to jsou ti Jablonečáci:o)))

Večer došlo na osudné promítání fotek z Peru, kam se hoši hodlají v červnu vydat, sešel se plný pokoj diváků, mezi nima můj oblíbenec Víťa a dorazil sice pozdě ale přece i Bob se svým pánečkem. Boba moc promítání nebralo a tak korzoval mezi diváky a nechal se drbat a hladit a sem tam si zdříml, prostě pohodář. Po promítání se osazenstvo pomalu rozešlo domů, zůstalo jen silné jádro, a s ním i Luďa, kerého já už někde viděla, ale netuším kde :o/ Došlo na pití piva ze skleniček po vínu a debaty na dané téma: lezení, výcvik psů, atd. :o) A od té doby mě zas chytla cestovatelská slina a já kumu, kam se teda zajet podívat a s kým.

Ve čtvrtek dopoledne nastalo velké balení a po obídku jsem se zas vydala směr Jánky, za Ráďou, malým Honzíkem, se kterým jsem jezdila na monoski a za jeho malinkatou sestřičkou, která byla naprosto úžasná :o)

Jak jsme slavní a jsme tím pádem aji v televizi a na netu....občas teda bohužel

2009-03-09T22:10:00.005+01:00

Mistrovství České republiky v Rokytnici nad Jizerou:

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10207467257-paralympijsky-magazin/

Snídaně s Novou:

http://archiv.nova.cz/multimedia/snidane-s-novou-5-2-2009-handicapovani-lyzari-ii.html

http://archiv.nova.cz/multimedia/snidane-s-novou-5-2-2009-handicapov ani-lyzari.html

Auto-moto styl: minuta 12:43 -Hynek Littmann

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/309292320030005-auto-moto-styl/?streamtype=WM2

iDnes:

http://cestovani.idnes.cz/jizda-na-monoski-vyzkouseli-jsme-vyuku-handicapovanych-lyzaru-pwc-/ig_zima.asp?c=A090224_171818_igcechy_cen

a tím to nekončí (pro někoho bohužel...)...

Ý jako únor a to zcela naschvál :op

2009-03-07T14:15:00.007+01:00

Jak je již jistě všeckým známo, aji únor jsem strávila od prvního do posledního dne v Krakonošově. S Vojťasem viz. fotó, jsme byli nejvíc hulákající dvojice na svahu a na vleku, takže i páni vlekaři se nám svěřili, že se těší, až zas půjdeme ze svahu pryč :o)) Taky dojel Jája, jehož taťulda jezdil na monoski, s Jájou to byla láska na první pohled, dělali jsme "Hen héééén" na sáňkách,když jsem ho vezla na vleku nahoru na kopec, posílali jsme si autíčka po stole při večeři a vůbec :o)) do toho jsme s Ráďou zahájily sezónu nočního sáňkování, lidi u bufáče se nestačili divit,když jsme se na dojezdu vřítily na sjezdovku a zastavily si přímo pod výdejovým okýnkem :o) měli jsme tu zlíňáky, šílenou sebranku z Brna - na Laďčinu hlášku :" Hustýýýýýýýýý!!!!" a na to jak okusovala po pádu jehličí ze smrčku ve Špindlu nikdy nezapomenu :o))) Taky opětovně dojely pražské dětičky, takže jsme zas klábosily s Terkou, co jsme spolu loni absolvovaly seskok z nejvyššího skokánku v éře lyžování s monoski :o))) Bydleli jsme u Káti, kde Marťas s Fílou vytvořili dokonalý pár Brouček a Beruška, koulovali jsme lidi na kolonádě z balkonku, vyslechli si skoro dojemný příběh o Alináčově srně, kluci ve dvě ráno jezdili Tour de France na kole v předsíni, jezdili jsme plovat do Trauče, taky na večerku jsme byli a jezdily jsme s ženskýma freeridy a Ráďa zapadla do dvoumetrové jámy nemohla z tama ven a strašně jsme se u toho nasmály :op a taky jsme si dokonale ochočily pány vlekaře, takže nám už nosí svačinky,pečou buchty, vaří čajíky a tak :o) Úchylovi zajízdy zvracel Martin na biski a na tohle se asi už nikdy nezapomene :op

L jako Leden aneb v zajetí monoski a Kérkonoš

2009-02-03T22:08:00.008+01:00

Jak většina z vás tuší, v lednu jsem toho doma moc nepobyla..ano slovy čtyři dny to byly :o)

První dva dny jsme vozili ve Špindlu dětičky, pak nastoupil silný kurz v čele s brášinem Rajčetem, Krtečkem Radkem a s novými instruktory Peťou a Peťou s Ostravy, které jsme už znali z loňska z Jeseníků :o) další týden se dostavila Běla se Standou a Honzíkem, Radek Vídeňák, Honzík Tománků, Míra Šperků, potkala jsme se v Peci s Jachťourem, s Honzíkem - Lizardem, a poslední týden jsme s Vlaďkou dokonce povýšily na roli asistentek reprezentačního trenéra našich monoskáčů při soustředění před "republikou":o) a já tak prvně v životě zavítala aji na Stoh ve Špindlu :op což je jako u nás velká vzácnost, pro ty co neví :o) víc info na : http://www.monoski.info/

Poslední týden v lednu proběhlo v Rokytnici nad Jizerou Mezinárodní mistrovství ČR, ze Šumperka nás tam vezl sám velký Bizoun, tož bylo o zábavu postaráno, navíc jsme v pološeru za Jilemnicí zjistili, že máme zaplé jen obrysovky a že nás ostatní auta jako moc nevidí :op
V hotelu z nás jistě měli radost, páč místní barmani tuším ještě nikdy v pracovním procesu nezavírali bar tak pozdě :o) Podařilo se nám i několik vtípků (s Fílou vylekat Alináče s Káťou, když nás zamkly na pokoji atd.), veselých večírků,...Nicméně to byla příležitost, jak se zas všichni sejít a popovídat, co a jak. Počasí bylo první den naprosto ukázkové, pak se to už jen horšilo a my mrzli jak drozdi.
Účast byla velkolepá, přijeli nám Angláni, Frantíci, Švýcaři, Italové, Němci, Rakušáci, Poláci, Slovinci, Chorvati, Rus, Dán, Jihoafričan...a já jsem moc ráda, že jsem tam mohla být :o)

strašně moc fotek tu : http://www.monoski.info/cz/fotogalerie/ a pak budou i u mě na Rajčeti ;o)

co eště jsme v tom prosincu stihli...

2009-02-03T20:33:00.014+01:00

BRAMBORÁKOVÝ VEČÍREK u Leni

Před akcí se mi podařilo se na bazéně totálně popatlat hořčicou mezi nohama a spolu s posměváčkem Zbyňourem, se kterým jsme byli plovat, i když on se spíš válel v páře :op, jsme vyrazili směr Hodolany. Cestou jsme si tak sumírovali, že už by mohlo být všecko nachystané, my bysme si zaplnili bříška, vypili piva z toho kartónku, co jsme cestou vzali v Bille pod pažu a šli spát...ale...z telefonátu Leni se dovídáme, že nejspíš budeme první a že se teda škrabání brambor nevyhnem. Na zastávce potkáváme Bubáka, u Leničky se nestačíme divit nad rozměry jejich Kočky a rozjíždíme kulinářská kouzla. Dostavuje se Kateří - Miss Olomouckého kraje, Bíňosek s Bětou, Jeníček, Jaroušek...Silně přecpaní hodnotíme, keré z těst bylo lepšejší, pak se spouští nějaké DVD a Kateří, Zbyňa a já mizíme zas dom.

ŠTĚPÁNSKÁ PROCHÁZKA

To jsme tak měli v plánu
v pěti si vyjet do Jeseníků, pak nastala past vedle pasti a Kateří jsme nějako zapomněli doma...sákryš...!!! No chlapci měli vyjet na skialpech a já s Leňou jsme nakonec zvolily běžky. Jaká byla moje úleva, když jsme ty naše uličníky nabíraly do auta, a já viděla,že ani jeden z nich nemá lyže :op nakonec z nich vylezlo, že Fanovi jsou malé botky, tudíž plán akce překopán a my si to namířili do Karlovy Studánky na pěšotúru. V Rýmařově proběhla povinná zastávka u benzínky Vy máte hlad, my vaříme! a v Karlovce jsme se oblíkly do oblečků Klanu Kvók a vyrazili jsme. Procházka to byla pěkná, několikráte se nás Fančík snažil zasypat snížkem z větví, já jsme zpívala písničky ze Šíleně smutné princezny, dělaly jsme s Leňou andělíčky, fotili jsme se u rozcestníků, na Barborce jsme si dali dobrý leč studený oběd a pomalu to namířili zpátky do údolí k Šarounovi (VW Sharon)...na zpáteční cestě jsem jela ještě zachránit situaci a posbírat plusové body na rodinou sešlost k babičce do Litove a tím bych považovala akci za ukončenou;o)

AKCE LYSÁ HORA - OSTRAVA

V Ostravě se nás sjelo docela dost, řekla bych. Já jsem si předtím udělala menší dostaveníčko s Jiříkem, byli jsme na výborné horké čokoládě a pak v Hudebním bazaru, kde se to krom našeho stolu jen zelenalo :o)) ale zato tam byl velice šikovný pán o berličkách s dredama po zadek :op poté co si mě vyzvedl můj veveří bráška, jsme zamířili na nádraží pro posádku z české části ČR. To se stalo trochu víc dobrodrůžem, páč pan Jan alá Janek zapomněl ve vlaku mobila a naštěstí se mu jej podařilo po menším výletě do Bohumína vyzískat zpátky...a to měl takovou radost , že je prvně v životě v Ostravě!!!
Následoval mohutný nákup zásob a přesun do Mišákové pastoušky. Pohráli jsme si s psíčkem, popovídali si s Aničkou z Kanady, kterou dovedl Adam ještě s jedním kamarádem, předali jsme si dary a tak postupně se jedlo a pilo a šlo spát. Kolem čtvrté ranní hoši objevili elektrickou kytaru a zesilovač a bylo po spánku...jaj!!! Jo a René při páce rozsekla nehtíkem Sousedovi škraňku, takže byla aji krev!!!

Cestu na Lysou hromadnou dopravou jsme nakonec nějak zavrhli a jelo se autama, a to do Ostravice, z tama pěšo po modré, zelené, žluté a červené až na vrchol :o) hned v začátku výpravy se podařilo Trabošovi vyzískat dvě lopaty od chlapců již scházející, a tak bylo o dopravu z kopca dolů postaráno. Pochodové tempo bylo přijatelné, nálada výborná, počasíčko nejlepšejší a ty panoramata!!!

Akorát jsme si museli dávat bacha na dolů sjíždějící sáňkaře, bobaře, igelitáře a další dolu belskurychle svištící verbež...tentok fakt bohužel způsoboval, že jak cesta hore tak dole nebyla moc čupr, páč to na tom uježděném sněholedu klouzalo opravdu silně a ještě navíc nečekaně. V hospůdce jsme potkali Silvinku se Šmoulou, dali si baštu v průvanu u stále se otvírajících a zavírajících dveřích, udělali několik vrcholových fotek a zamířili zpátky do údolí.

Někteří z nás do údolí scházeli s respektem k uklouzanému povrchu, jinčí odvážlivci svištěli na lopatách o sto šest. Většinou ale bylo jen slyšet ono známé Pozooooooor!!! vycházející z oblaku sněhu kolem sjíždějícího lopaťáka :o) No ale k autům jsme dorazili všici, i když se nám jedna část expedičního týmu v závěru ztratila a museli jsme na ni čekat u čaje v hospůdce. Závěr patřil mistrům a tak všici zmizeli do sauny někde v aquaparku u Frýdku Místu a my se Sousedem jsme zase zmizeli do hospůdky na Kofolu :o))

Večer proběhl večírek číslo dvě a 31.12. jsem zamířila do Holomóca, i když jsem se tam dostala až na potřetí ale přece, bo mi nejdřív nejel bus co měl, pak mě vezl bráška na vlakáč, kde jsem si vzpomněla, že jsem u něj nechala mobila a potřetí už jsem jela busem a vlakem až dom :o))

SILVESTR nakonec v Drahlově

Jelikož oslava nového roku v Beskydech u Zbyňocha na chaloupce padla kvůli Leniné nemoci, ostaly jsme s Kateří s ní u nás na Hané. Nakonec jsme byly pozvány do nám již domáckého prostředí v Drahlově, kde se nakonec vyskytoval aji Maličký a maminka Fejfarů. Večer to byl poklidný ve znamení vibračního pásu a já myslím, že u mě dobrý :o)

PF 2009 pro Vás všecky

2008-12-29T10:25:00.004+01:00

A byla zima...

2008-12-17T19:59:00.010+01:00

Sákryš tolik sa toho stalo!!!

ŘÍJEN

Offca Párty u Zbyni: parádní večírek jako vždy, kdyby ovšem ti ošklivci nekonzumovali nebohou mrtvou ovečku upečenou...fšak se taky Fančovi pěkně pomstila, za to, že si ze mě dělal srandu, a dlouho se mu v žaludku neohřála! :op

LISTOPAD

2.výjezd do Englandu: můj první letošní sníh padal překvapivě v Londýně, setkání s Ondrou a Leňou, probíhal indický svátek světla - takže všude ohňostroje a petardy, byli jsme v kině, byli jsme v muzeu, keré bylo fajn,ale po 4 hodinách,jsem toho měla plný chrup a to jsme se ještě zasekli ve výtahu, málem nám byla přivolaná sanita, bo lidi pojali podezření, že mi David v tom výtahu zkolaboval a já ho oživuju ( výtah byl prosklený a pomáhala jsem mu jenom kašlat:o), na závěr jsem kuchala koroptev a prošla jsem se hezky kolem Temže od Kew Bridge až do Chelsea k Peace Pagoda.

doma:
- posezení s Kateří a uvedení do obrazu dění v našem městě...

- Bíňoskovo 30-té narozeniny ve Svojanově - bez fotodokumentace, bo podnapilý Majkl všecky fota smazal:o)))) :

nejdřív za náma v sobotu přijela Katarínka, skoukli jsme fota z její plavební dovolené v Kanadě a pak jsme se spolu s Vikoušem, Jančou, Maličkým a Kateří vydali směr oslava...luxusní záležitost, kytárky, nová Bínova basa, banjo, foukací harmonika, flétna atd... Šmoula, co nás všecky miloval a nic po nás nechtěl, prasečí kýta na otáčející se nad ohýnkem, které jsem se ani nedotkla a přitom jsem ji baštila celej večer, bo mi to maseno pořád někdo trhal (užívání noža na odkrajování se zavrhlo už první večer, takže kdo přišel, ten zabořil do kýty maso a urval si co chtěl :o), Kateří projevila svou vášeň pro vandalství, což se patřičně zdokumentovalo ( Ukaž tu fotku! Tak ještě jednou, tady se nesměju!), noc na pokoji s Bubákem = noc na pile, ráno dojídání zásob a přesun domů.

-koncert -123 minut:

ach! co si budeme povídat, nádhera, úžasné, nejlepčí!!!! :o) takový koncert k tomu chleba se sádlem a cibulí, moravské vínečko a větřák pana zpěváka, co mi způsobil silné nachlazení a nemoc...podepsaná vstupenka od Frederika díky kateří (jak jinak:o) a tak....

Uhlí narozeniny - jako každoročně nepublikovatelný večírek, Liborek vytvořil parádní kalendář, kde vypadám jak Hitlerovo dvojče :o( ... Fanča dostal skvělý nápad a vyrobili jsme Faggičovi skialpinistku z dobrůtek, třeba mi tu její fotku jednou někdo pošle a vy ju taky uvidíte...taky by mě zajímalo, od čeho měla ráno Kikouša tu otlačenou mřížku na čele, kerá ji tam vydržela přes víc jak 4 hodiny :o)))

LISTOPAD/PROSINEC

3.výjezd do Englandu:

Setkání s Knedličkou v Práglu v její obrázkové vile na Santošce, s Peppém na letišti a druhý den v hospůdce na nábřeží :op,a pak už jenom nekonečný blázinec doma nebo v nemocnici viz.obrázek :op

Co sa všecko událo :

2008-10-21T10:21:00.013+02:00

- BOBR CUP 2008 : Klasický doběh na startovní výstřel, nově helikoptra nad hlavama diváků, Klan Kvók jeden ze sponzorů tétok akce, mum radí cyklistům u Templu při sjezdu :o)), a hlavně setkání s Cufim a family, s Ivoušem a Pafčou, Brambuš, a v neposlední řadě s Fančou a Maličkým. Vyzvedávám výkon našeho Liborka z Uhláča, kerý se o svém působení v roli běžce v závodě dověděl 5 hodin před startem a i tak podal závidění hodný výkon!!! http://www.bobrcup.cz/bobrcup/

- PUTOVÁNÍ VINOHRADY : páteční pochod večerním Brnem a hledání volného místa v hospůdce nakonec dopadlo dobře. Noční vloupání spolubydlící do bytu už tak veselé nebylo, ale nakonec dobře dopadlo :o)) Sobotní vstávání v šest ráno, nic pro mě, cesta autobusem do Rohatce byla veselá (Posuňte se víc! My se posunem,ale opačným směrem -Ven! Pusťte sednout tohohle invalidu!). Na nádraží bere Maja mapku pochodu a volíme prostřední trasu 17km, tu skoro proběhnem, bo Majuš potřebuje stihnout vlak ve tři, nicméně prvních 14 km je silně nezáživných, bo se jde placatým lesem, kde sice začíná podzim krásně zbarvovat listí ale jináč nic na koukání, "dobíháme" skupinky , které vyšly dřív. Obědváme za chůze, prostě pohodička :op

Pak se v lese vynořuje první burčáková zastávka, majitele jsme přejmenovali na Pana Splaška, bo to co vydával za burčák, se fakt nedalo pít. Pokračujeme dál, na spojce všech tří tras je dav lidí, připadám si jak někde v průvodě, dáváme další košt, červený burčák je jednoznačně lepší, nicméně plný kousků jablek :o)) takže začínám trochu lámat hůl nad toutok akcí...nicméně konečně se začínáme přibližovat mnou toužebně očekávaných vinohradů. Odpočíváme ve stohu, pak se znova zařazujem do průvodu a docházíme Pod dubovů horú k Mutěnicím. Toď je veselo, ale na mě nějak moc přelidněno. Nicméně burčák už tu stojí za to a tak se můj názor na tuhle akci začíná zase rozjasňovat. Posledních pár kilometrů do Mutěnic je nádherných a já se tak trochu vracím na Zéland k Blenheimu, kde jsme si takhle na podzim vydělávali ve vinicích, na výjezd za velrybkama :o)

- JAZZ TIBET CLUB - AZÚCAR CUBANA : tímto bych chtěla moc poděkovat paní Kateří, že mě pozvala na tutok parádní kulturu. Nebýt incidentu s panem Tričkem, myslím, že tato akce byla Nambr Van a hlavně : Marjánko, nechte ji tančit, vždyť má tak krásnou hnědou sukni!!!

Poslechly jsme si a potancovaly na písně známé i neznámé, stejně tak s lidmi známými i méně známými, a já se oslím můstkem potkala s Radkou a (V)Láďou, keří studovali souběžně se mnou v našem gymnaziálním elitním ústavě :o) a samozřejmě nesmím opomenout Bětku a její šok z výběru oříšků :o)

AZÚCAR CUBANA (Kuba/Sk)
Jazz Tibet Club Olomouc

Janely Fernández Diaz - zpěv, Yoanna González Hernández - klavír, zpěv, Eddy Portella - percuse, Martin Ďurdina - trubka. Samba, salza, cha cha, bachata a ostatní rytmy a melodie proslavené filmem Buena Vista Social Club v podání vynikajících kubánských a slovenských muzikantů.

http://azucarcubana.sk/

- LAMAČ DÍVČÍCH SRDCÍ A KLÍČKŮ V ZÁMKU OD KOLA ZPĚT V OLOMOUCI!!! aneb ŠTĚPAJZŮV OSLAVNÝ VEČÍREK PO NÁVRATU Z INDIE :

Ve středu se měla U Kuděje konat prezentace Štěpajzových fotek a povídání o tom, jak malým Indouškům stavěl školu v Západní Indii, nakonec z toho byl podařený večírek bez fotek, pouze s vyprávěním. Sešli jsme se v hojném počtu, lačni vyslechnout si poutavé vyprávění, Zbyňour navracivší se z policejního výjezdu se nestačil divit a zle se na Štěpajze díval, když se tentok chlapec již ve značně unavené náladě pokoušel nasednout na kolo a jet domů. Zbyňa byl tedy ujištěn, že Štěpajz na kolo nevleze a šlo se pjéšo dom. Pravda musela jsem odolávat vilným pohledům Maličkého a jeho lákavým slůvkům o strávení kvalitní noci v hnízdečku lásky, nicméně jsem ho nechala se slzou v oku stát u popelnic a vyrazila jsem spořádaně domů. Za Uhláčem jsme však Zbyňocha setřásli a na Náměstí Republiky proběhl první pokus o nasednutí, Štěpajz mi nabídl svou Rikšu a že prý si mám sednout na štanglu, že mě sveze. Sotva jsem s nedůvěrou nasedla, už jsem ležela na zádech :o)))jak jinak a Kikouša se nám neskrytě smála. Eštěže nás Zbyňour neviděl! Bo by nás beztak zbil pendrekem! Druhý pokus už vyšel a tak jsem byla svezena k hotelu Palác, Kikouška před náma šněrovala mezi tramvajovýma kolejama a bylo veselo, u paláce Štěpajz zamkl kolo ke stojanu a šel eště na vínečko za kamarádkou do Vinárny - no jo Ostravsko se nezapře :op Druhý den jsme se dověděli o jeho zalomeném klíčku v zámku kola a jeho následné krádeži svého vlastního kola za denního světla :o) teď ještě čekáme, jak dopadne ta promítačka fotek...

Tak to jsou oni, šoldíci, kteří kvůli nebo spíš díky Štěpajzovi a jiným chodí teď do školy :o)

- PÁTEČNÍ SMĚNA V UHLÍ : to by člověk nevěřil, co se mu takhle může v pracovním procesu stát. Fanča nám nerozšířil řady známých u státní policie, tudíž za všecko může ON! A tak se udělala malá tryzna a zatím čekáme na stížnosti zákazníků...

No a pak přišla nařadu PÁLAVA...a kde je Rada????

2008-10-07T11:23:00.008+02:00

Akce na kterou jsme se všici dozajista těšili už od konce srpna aneb dozapíjení svajby Kristýnky a Zbyňocha.

V pátek se posádka vozu řízená Zbyňourem sešla v Bártlovic rezidenci, pojedli jsme skvělý oběd, naložilo se všecko harampádí a totálně zaskládaní, s rogalem na střeše, jsme zamířili vyzvednout do Brna Víťu (Zbyňova bratra - počítače vrstev oblečení), ač nám bylo záhadou, kam ho teda jako vecpem. Zbyňa však prohlásil, že se není čeho bát, bo Víťa má prý jen malý batůžek a igelitku...no... Já myslím, že nám vzadu cesta příjemně utíkala, bo jsme s Kubkou průběžně konzumovali koláčky, které nám byly svěřeny na hlídaní, rýpali do Fanči špejlema a zpívali písničky.

V Brně jsme teda za tónů písně : Sto roků jezdím bez nehod... vyzvedli Víťu, jehož malý batůžek měl bratru 75litrů + igelitka...tudíž auto dosedlo totálně na zadní kola a my cítili každý kamínek na cestě. V centru se ještě hoši snažili na semaforech otevřít z okýnka dveře tramvaje, což jak všici víme je mimo zastávku nemožné, dál se pak smáli romským spolubčankám a jejich zevnějšku a jináč to byla poklidná cesta, kdy byl pouze Maličký několikrát přistižen, jak užírá z dalšího patra koláčků a to zcela natajnačku!!!

Počasí nám přálo, takže na Pálavě nás vítalo sluníčko, hned po seznámení s panem Masaříkem (majitelem sklípku), jsem vyfasovala Groga(Gromíka), a zatím co hoši vykládali dovežené zásoby, my jsme se vydali na průzkum terénu. Nakonec jsem byla v poloklusu dotažena až pod Martinku, impozantní skalní stěnu, kde už toho měl plný chrup aji Gromík, tož jsme ještě zašli na vyhlídku na Novomlýnské nádrže a zas seběhli dolů ke sklípku.

Pak jsem byla usazena s burčákem, fixama a tričkama, abych vytvořila pracovní oblek našim grilovačům masa no a to už se začli sjíždět další účastníci: Kateří, Leňa lvíček, Bíňosek, Běta, Luke, Janča, Roboš s Kikoušou, Adéla a Vyškováci, se kterýma nevím proč jsme se nějak vzájemně moc nedružili, až na Dědka a pana Toaleťáka - Radka, tudíž nevím, jak se jmenovali, ale jedno vím jistě a to jsme se shodly s Leňou, že jeden pán z nich měl úžasnou čepici s kytičkou nahoře prodávanou v Ikei.

Ono se těch modelů na hlavu sešlo docela dost a zajímavých, bo tak zněly instrukce, kdo nebude mít slušivou pokrývku hlavy, ten nedostane napít ani najest...tudíž tímto děkuji svým drahým spolužákům z dálkového studia, kteří mi loňskou zimu v hospodě u Huberta našli onen úžasný baret, který jsem si na tuto významnou akci mnohla vzít a tím pádem jsem rozhodně netrpěla ani hladem ani žízní.
Jelikož pan Masařík měl prodané všecko víno, začli jsme se trochu bát, jestli víkend na burčáku nebude pro náš organismus smrtící a řešili jsme závažnou situaci, jak se všici dokážeme ráno prostřídat na jediné kadibudce!!! Kadibudka to byla epesní, a nebyla to obyčejná kadibudka byla začarovaná!!! Nebo aspoň minimálně byla ozdobena modrým lampionem, takže se v jejích útrobách člověk necítil tak ztísněně, pokud se mu tedy podařilo podlézt dvěře, které někdo docela záhy mistrně vysadil z jednoho pantu a dostat se jak dovnitř, tak ven vyžadovalo velkou dávku zručnosti...

Jináč o výzdobu se v podstatě postaraly přední představitelky našeho Klanu Kvók za výpomoci Bětky, takže jsme měli řetázky z krepáku a na plotek a pod rogalo (slunečník z pivovaru Litovel) byly zavěšeny lampiony. Prostě nádhera!

Do toho se hrálo a zpívalo, tancovalo, počítaly se vrstvy oblečení (což měl nastarosti Víťa:op), jedlo se masénko a popíjelo, Zbyňa rozkošně zpíval píseň Edith Piaf a vůbec, prvně jsme slyšela písničku Kamenolom, která se stala mojí favoritkou...

V sobotu kolem poledního, když všici obědo/snídali, nás čekalo malé překvapení, bo kde se vzali tu se vzali Olomoučáci a to hned galérka z boulderbaru 9a, ti pak závistně obdivovali náš Base camp neboli stanové městečko postavené přímo na sklípku a večer odhalovali kouzlo jižní Moravy ve vedlejším sklípku, bo u nás bylo plno.

My jsme si šli natáhnout lajničku na náves, kde jsme z ní párkrát popadali (Fanča s Leňou ju aji přešli) a pak se naša skupinka asi 20 lidí vydala na procházku na Martinku. Během cesty byly záchytné tábory (kde se doplňoval v žilách burčák) a pod Martinkou se naša expedice rozdělila do menších skupinek, jedna prchla zpátky do vsi na kadiboudu, druhá zůstala pod Martinkou a naša větší pokračovala na vyhlídku na skály. Dolů se nás vracelo asi šest, bo burčák ve střevech na výletě je pěkné svinstvo :o))) a tak jsme ztratili Radu alias pana Toaleťáka (který se vydal hledat poklad podle souřadnic GPS). Byly jsme málem svědky dost smutné situace, naštěstí ten balvan utržený prvolezcem dopadl na zem v době, kdy už holčina sedící na onom místě stihla uskočit, takže se všem notně ulevilo...tudíž jsme s Robošem přehodnotili naše lezecké nadšení z tétok oblasti a řekli si, že pokud ještě někdy sem pojedem tak jenom dolů do sklípků...

Několik účastníků nás opustilo několik přijelo a my se jali opět hodovat - grilované masénko z dílny Boba Marleyho, burčák, vodní dýmka...co čtvrt hodiny Luke vznesl dotaz : "A kde je Rada???" a nic mu nezabránilo v dotazu, ani to, když už se Rada vrátil a seděl vedle něho :o) Stejně tak se nocí se posléze nesl "Křik sojky" v čím dál kratších intervalech...no a a si při třetím opakování "Přátel Zeleného údolí" opouštím tuto milou společnost a ve dvě ráno naháním po Horních Věstonicích našu Fábijenku s family a Ankou uvnitř a valíme dom na Hanou...a v květnu zas!!!

Co se dělo ještě během září...

2008-10-07T11:13:00.005+02:00

Prvně jsme se s Čuřislavem byli provětrat v Hostýnkách - výchozí bod Valmez, pravda ve středu nám celých 17 kiláčků propršelo, ale to tak nějak bylo jedno, bo jsme měli radost, že jsme v přírodě mezi přemnoženýma srnečkama. Záchytný bod - hospůdka v Lázech měla zavřeno - tož jsme poobědvali na zastávce ČSAD, popili trochu Sinalónu na prohřátí organismu a vydali se dál směr Troják. Toť jsme měla možnost ochutnat pro mě zatím něco zcela nepoznáného z řady Biostravy (jméno už si nepamatuju, ale bylo to dobré:o), popilo se vínko a já měla trochu strach z vešáku s háčky ze srnčích kopýtek...druhé deň jsme kolem Skalného prošli do Slavkova pod Hostýnem až do Bystřice pod Hostýnem a z tadyma jeli zas dom.

Klan Kvók s Fančou v čele (jak jinak) testuje Burčák

2008-09-22T21:45:00.006+02:00

Náš klan Kvók se opět sešel v hojném počtu v Jazz Tibet Clubu, někteří i v klubových dresech:o))) : já, Kikoušule, Leňule, Kateří, Fanča a nachvilku aji Kristýnka s Gromíkem, Kubka se nepočítá, bo ten se furt čímsik cpal v kuchyni a my jsme ho viděli!!!

Fanyna, já a Kikouša jsme si dali červené a byl výtečné a zbytek bab žahlo džbánek bílého a pak si s náma daly druhý džbánek červeného. Povídat bylo pořád co, Já a Londýn, Kateří a praxe na geronto oddělení, jak krade staříčkům důchody, čokolády apod., a nejdéle se asi řešilo, jestli je lepčí hrachová nebo fazolová kaša, popřípadě s čím, a Fanča pak vzpomínal, kterou z kaší jedl naposled a trochu se do toho zamotal a vůbec :o))) pak nám popisoval Hudyjádu v Liberci, skvělé pivo Vendelín, jak taťka Faggič dělal ostudu kde mohl a velice jsme se pobavili nad jedním velice sprostým slovíčkem, které tam od Čehůnú pochytili a my si teď tak vzájemně říkáme a možem se potrhat smíchy :o)))

West London

2008-09-22T21:12:00.005+02:00

V neděli u Temže, jediná fotka, co jsem si z Anglie dovezla :o)

Přišel opět čas odcestovat na chvilu do Anglie. Tentokrát se mi tam vážně ale vůbec nechtělo a taky podle toho vypadaly moje poslední dny před odjezdem.
V sobotu mě taťulda odvezl do Brna, cestou jsme udělali zastávku v Prostějově na výborné zmrzce, kterou jsem si jaksik nedokázala patřičně vychutnat. V Brně na letišti místo klasických letadel kroužily stíhačky a vrtulníky a já si říkala, že třeba díky leteckému dni zruší odlety, ale bohužel se tak nestalo.
Poslední s kým mluvím, je pan Továrník, který mi volá o tom, jak jim umřela na dálnici Sedmikráska (dodávka) a přeje mi fajn let a pobyt. Nad Tišnovem mávám Zuze, Marťasovi, Martince a Bertrámovi, bo je vidět jejich baráček a pak když vidím první mráčky mi dochází, že Ema zůstala zapomenuta doma. Takže všecko špatně!!!
Někde mezi Německem a Francií mi začíná u kolena zevnitř namrzat stěna letadla a já si říkám, jestli je to tak dobře a jestli bych to neměla někomu oznámit, no nakonec su zticha a v pořádku přistáváme v Londýně. Je ukrutná zima a kupodivu prší :o)))
Vydávám si koupit jízdenku na bus a mířím na Godres Green a z tama podzemkou na Hendon, kde bych se měla potkat s Ondrášem, jenže ouha. Moje anglická SIMka odmítá spolupráci a já hloupá prozváním Ondru na české číslo a divím se, proč je nedostupný. Pak mi to dochází, zkouším správné číslo a stejně mi to hlásí něco o neexistujícím čísle. Tož si říkám, to je super, jestli si změnil číslo a já to nevím...tak prosím jednoho klučinu před hospodou, jestli by nepůjčil mobil a naštěstí pučuje a zachvilku už mluvím s Ondrou a padá mi kámen ze srdce.
Za deset minut už se vítáme a míříme k nim do domečku. Zdravím se s Leňou a Janckem, jejich slovenským spolubydličem, kerého Ondra zná už z dřívějška a náhodou se potkali na ulici v Londýně :o) Koukáme na film Marečku, podejte mi pero! a pak jdem všici na kutě.
Ráno mě Ondra vyprovází na bus a já frčím za Davidem...dál už jen ve zkratce:
- ve Wembley přistupuje nachlazený Arabáč a pochvilce na podlahu autobusu vyflusává mohutný chrchel
- seznamuju se s Klárou, která o Davida pečovala přede mnou
- zjišťuju, že u okna mojeho pokoje je velice frekventovaná křižovatka, takže moc klidu nemám a o větrání se nedá ani mluvit, v noci přijíždí dělníci a rubou do jedné do rána cestu.
- návštěva kina The Duchess a následně mexická restaurace byla fajn
- první jízdy po roce na levé straně s lehkým přejezdem obrubníku v zatáčce :op
- návštěva francouzské restaurace s bývalým pečovatelem Karlem z Estonska a ochutnávka šneků
-na ulici potkávám Kurta Cobaina v bleděmodrých teplákách, čepici a propínacím svetru
-v telce sledujeme paralympiádu a tak aspoň vidím Dědka na 50m prsa, škoda že jsem neviděla aji Bělu a její parádní výkony, bo Angláni zásadně pouštěli jen to,kde se na bedně umístili jejich sportovci a žádný souhrnný přehled nebyl
- zažili jsme prima oslavu davidových narozenin, kterých se zůčastnil Davidův brácha Barry s přítelkyní, který nás velice bavil, Davidova sousedka Donn s pečovatelkou Darsei z Němaceka, ségrou Sarah a rodičema tátou Derekem a mámou Barbarou (která byla šílená a děsně vrásčitá :o)))
- nedělní procházka kolem temže, kde jsem si připadala jak u moře, malé hospůdky se zahrádkama, lidi na plachetničkách na řece, sluníčko, lidi na lehátkách na svých zahrádkách...prostě pohoda
- návštěva filmového klubu

- přesun domů byl zas trošku stresový, ale akonec všechno klaplo. Metrem na Goldres, tam v davu lidí čekat, jestli se mi podaří vecpat do autobusu na letiště (bo předchozí tři spoje nedorazily, tak se nás tam nakumulovalo víc než dost na dva autobusy), odbavení, akorát půlhodinka času před otevřením brány k letadlu, ukázková šavla hned vedle schůdků do letadla, mohutně chrápající spolucestující Čech, který si celou dobu myslel, že su Angličanka :o))) v Brně přesun busem na Zvonařku, dobíhání busu do Olomouce, vyzvednutí Kubky na Heyráku, pusa od Bíňoska, a tradá ke Kudějům za Leňou. Na stěně se nám rýsuje zajímavý strop, tak mám radost, že jsem byla u jeho zrodu a že nikdy tak vysoko nevylezu, aby se to mohlo urvat zrovna se mnou :o)))

Návštěva Velkého Rabštejna 31.8.

2008-09-22T20:58:00.005+02:00

Roboš sice lehce vnáší zmatek při odjezdu, ale jináč akce probíhá bezchybně. Ráno se scházíme U Dášenky a míříme pro Fanynu do Letovle. Tam se eště stavujeme ve stodole přeměněné na Tesco pro dobrůtky a valíme směr Ráb. S pár objížďkama aji zajížďkama se dokodrcáváme do Bedřichova a zjišťujem, že díky novým majitelům hospůdky na Rábu, jsme totálně odříznuti od příjezdové cesty a budem muset nahoru pěšo, jak za starých časů. To asi nejhůř nesu já a úvádí mě to do lehké deprese a po pár metrech v dost svižném tempu začínám umírat.
Nicméně nakonec se hore vydrápu, vydechnem a jde se lézt. Začínáme na Květince, Leňa s Fančou si pomalu začínají zvykat na obhroublý slovník Roboša a panuje všeobecně dobrá nálada...poté se přesouváme na cestu Olomouckou a Severní hned vedle pomníčků horolezců, jsem dokonce chválená, jak mi to hezky jde (nééé jak poslední katastrofický hororový výkon, kdy jsme tu byli s Robošem sami) a tak z toho mám radost.
Na to se shodujem, že čas pokročil a je třeba se jít posilnit. Dáváme si prima obědoš od fajně nakrklých paní z okýnka, já ho mám dokonce grátis a ještě dostanu penízky za vrácenou sklínku, takže su spokojená :o))))
Míříme na Rigo, Leňa tahá Hranu Riga,cesta je to lehučká,ale moc pěkná a zajímavá, pak soptí nahoru Fanča a hlásí něco o tom, že necítí špičky, nato sviští nahoru Roboš a závěr patří mistrům :o))) do toho se opětně potkávám s Madlou, takže mi vypráví zážitky z Kanady a je to fajn setkání. zanedlouho slyšíme dole povědomý hlas :" Aha, tady jsou nahoře!" a koukáme dolů na Bártlíky, keří si vyjeli s pséčkem na vélet.
Takže jsme se tak všici hezky potkali a zamířili dom. A tak...

P.S.: to na té fotce nésme my, to jen tak pro ilustracu foto Riga, pro ty co neznají ;o)

Svědek u soudu

2008-08-30T13:33:00.009+02:00

Tak do téhle budovy jsem byla na úterý 26 .8. předvolaná jako svěděk k případu obžaloby nějakého chlapa. Vůbec jsem netušila o co jde, stejně jako klučina, kerý byl předvolaný stejně jako já. Už jsem viděla hororové scénáře typu, že to bude nějaký brutální vrah, já budu světčit proti němu a jeho komplicové mě pak někde venku odkrouhnou a podobně…Trochu světla do případu mi vnesl Zbyňoch, který mi pomohl poodhalit tajemství paragrafů, ze kterých byl onen zloduch obviněn. Takže mi nějak secvaklo, že by to mohlo mít určitou souvislost s událostí pět let starou. A takyže mělo.

Na proces jsme teda museli čekat hodinu a půl navíc, páč se všechno nějak protáhlo, a tak se řešil rozsudek nad třema mladistvýma a jedním starším klukem.

Pak jsme byli pozváni do soudní síně, paní soudkyně nám oznámila, že obžalovaný je ve Španělsku a nestihl se vrátit, a člověk co je podezřelý a mohl by mít s tímhle případem co dočinění, je nezvěstný. Takže paráda, zlodějíčkové si užívajou!!!

Mno tudíž proběhlo jen nějaké čtení, výslechy nás dvou svědků a šlo se zas dom :o)) prima zážitek, hlavně ze záchodů,kde se z okna u umyvadel dá koukat na dvůr soudu a přilehlý kriminál, kde na vás z oken dívají vězňové…takže v řínu možná repete, pokud pan obviněný usoudí, že už je dost opálený a je čas na návrat do vlasti :op

Přivítání Gromíka v Olomouci, příprava na svatbu, svatba, setkání po svatbě

2008-08-30T13:11:00.005+02:00

V pátek 22.8. se do našeho města nastěhoval psíček Gromík (oficielně Grom - maďarský ohař, záhy přejměnovaný bratrem Kristýnky Lukášem na Groga). Stal se tak součástí rodiny teďka už Bártlíků (oficielně Bártlů:o). Já jsem se s psíčkem seznámila na zahrádce restaurace Ceasar pod radniční věží, kde si hověl na klíně paničky a sledoval ty divné lidi(Zbyňu, Lukáše a Janču - svědkyni)okolo :o) Poté co se ošklivci Fjanta a Maličký vypotáceli po směně z Uhlí sporta, jsme se kolektivně přesunuli do Jazz Tibet Clubu, takže psík záhy navštívil druhou olomouckou knajpu. Jelikož v sobotu byla na programu dne svajba Kristýnky a Zbyňocha, jali jsme se to lehce zapít, slavili se ještě ve tři ráno u Bártlíků doma :o)
Upřimně obdivuju, že byli schopni tak brzo v sobotu vstát a jet do Vyškova připravovat poslední věci před obřadem. Lukáš se s náma loučil se slovy, že se těší, jak se potkáme před radnicí a že si dáme slivovičku...ojojoj... doklopýtala jsem domů (bo jsem v noci nechtěla jít sama přes město a tak mi byl nabídnut nocleh na místě činu) a přemýšlela, co si na takovou slávu obleču. Záhadně se mi podařilo vecpat se do šatů po mamince, které jsou nadčasové a prostě úžasné!!!! Kabelečka vyvolávala smích nejen u mě, ale u mých drahých kolegů, se kterýma jsme se vydali před obřadem na oběd. Každopádně pánům to v oblecích slušelo a nic na tom ani nezkazila Kubkova kocovina po večírků a návaly nevolnosti po obědě :o)))) Na korzování po terásce u restarace v Konviktu se k nám přidala i Kikóša a pak jsme zamířili k radnici. U Uhlí jsme se potkali s Leňou a na náměstí už byl Zbyňochův brácha Víťa a částí rodiny, zanedlouho přijel elegán ženich a Lukáš se slivovicí :op Obřad proběhl bez chybičky, propásla jsem první novomanželský polibek, Kikóša dala Kumbálovi čelo týlem hlavy, když si sedali na židličky a gratulace Kubky zničeného popíjením Ginu :"Jehličí nás nezničí!!!" se setkala s bujarým ohlasem. Velice nás potěšila závěrečná skladba v podobě Vinetua a šlo se zas dom. Večer nás Zbyňoch ještě zval na dojíždění zbytků, ale všici byli natolik zmoženi z předešlé noci, že se nikdo nedostavil.

Zato v neděli v podvečer jsme se sešli v plném počtu U Kuděje, takže Gromík zavítal do svého druhého domova a patřičně to prospal v pelíšku ;o)

P.S.: Posvatební večírek je přesunut na konec září do sklepa na Pálavě, což bude asi velká krása!:o)))

Open Air Drahlov - Mexická jízda

2008-08-30T12:58:00.004+02:00

Kateří opět využila příležitosti, kdy jejich drahlovskou pastoušku obývala enem s psíčkama, a tak se nám dostalo pozvání na další večůrek.
Já, Kubka a Leňa jsme si patřičně roztáhli bříška na sobotní grilovačce u Leni, takže nás tentokráte množství masa nemohlo zaskočit. Opětně se grilovalo, popíjelo - tentokráte Zlatá Tequila( čehož jsem se po hrůzných zážitcích s Milhausem, Sabotážkou a Kubíkem /našim novým kamarádem/ v zimě neúčastnila, teda v závěru večera jsem podlehla a připila na zdraví budoucím Bártlíkům), tancovalo se, zpívalo a opět zavládla pohoda. Někteří účastníci měli ráno problémy se vstáváním, pozdním příjezdem do zaměstnání, jelikož Kateří přehlídla v jízdním řádě poznámku, že daný spoj o prázdninách prostě nejede, ale co už ;o)
My jsme se Zbyňou vyplnili čas čekání, až se nevěsta probere z kómatu, debatou o pěstování rostlin, přípravou svatby a problémů okolo, pak jsme přemohli strach z výhružek paní Kateří a umyli po večírku nádobí, a pak už nevěsta začla komunikovat a po obědě jsme jako králové přisvištěli do Olomouce aji my :o)))

Foto:
http://emamamisu.rajce.idnes.cz/Open_Air_Drahlov_II._-_tentokrat_Mexicke_kaktusy_v_tekutem_stavu_-_srpen_08/

Lezení s Buráčkem, Tadeášem, Milhausem a Pavlem

2008-08-25T22:21:00.005+02:00

11. srpna v pondělek mě Buráček vyvezl a ukázal mi kouzlo dalších pidi skaleček nedaleko Olomouce, v tétok oblasti se mi velice zalíbilo a byla jsem vytažena aji cestama VI+ na druhém konci lana přes kladku, takže velká krása :o))) až na to, že mi psík Matýsek počural batoh.

14. srpna jsme už jeli aji s klukama, dařilo se stejně, což mě mile překvapilo, takže čuju nějakou zradu :o)))) navíc prupovídky Milhause a Pavla to je bez komentáře ;o)

Žďárské Vrchy 8-10.8.´08

2008-08-25T21:27:00.006+02:00

S Bushmanem, princeznou Ájou, L.L.(Elelem) a Sabotážkou

Popravdě se mi na tentok výlet nejdřív moc nechtělo, nakonec jsem byla ráda, že jsem jela. Všemu předcházel trochu napresovaný odvoz taťuldy do Brna, kde se z půlhodinového čekání stalo půldenní tvrdnutí v okolí Zvonařky a vyčkávání, než u Svitav vyměnijou hořící autobus za nehořící.
Ještě ani cestou zpátky do Olmika jsem nebyla na 100% rozhodlá. Pak se ale ve mě něco zlomilo, já si během 20 minut sbalila co se dalo a spolu se Sabotážkou jsme vyrazily na vlak. Doprava se měla stát asi největší překážkou, jelikož došlo k vlakovému neštěstí ve Studénce, stihly jsme vlak, co už měl být asi hodinu a půl pryč, takže do Pardubek jsme dojely na čas.
Po chvilce čekání jsme u odjezdů vlaků odhalily Vlastu a jelikož domluva s Ájou a Lukem vázla, ujeli jsme jim motoráčkem se slovy: " Sejdeme se v Betlémě v hospodě".
Betlém v Hlinsku mě naprosto okouzlil a já začla okamžitě slzet, že nevlastním ani jednu z těch nádherných roubenek, které tam jsou. Citové rozpoložení vyladila zelňačka, pivo a příchod zbytku kamarádů. Povídali jsme dlouho do večera a pak jsme se tak nějak rozhoupali, že půjdem hledat spaní. Prošli jsme kolem rockového klubu Rokáč, kde se nám docela zalíbilo, nicméně jsme neústupně pokračovali dál, se zjištěním, že další večer na námku promítají Čadíci, kolem pivovaru za město do luk a strání, kde jsme rozbili naše stany a šli spát.

Po snídani jsme zamířili na modrou značku, která nás měla dovést do Herálce, což se nám zprvu docela úspěšně dařilo, než došlo na lámání chleba a Vlastíkův dárek od Ježíška utvrdil můj záporný postoj k přístrojům GPS. Ač Bushman prohlašoval, že jsou mapy aktuální, po projítí zákázaného I. hygienického pásma pod pohrůžkou pokuty, plazením se v hustníku po kolenách s krosnama na zádech, po přeskocích potůčků, přecházení bažin a závěrečnému vylamování kotníků na divně rostlé trávě na louce, uznal, že zrovna mapa s touhle trasou moc aktuální není, jak jsme záhy zjistili i v porovnání s mapou papírovou. Neva aspoň bylo vzrůšo!

Po projití CHKO Utopenec s notným výskytem bažin, jsme se znenadání objevili v obci Vortová, zjistili jsme, že jsme si krapet zašli a úspěšně se napojili na modrou ve vesničce Lhoty. Pak už byla trasa poklidná a příjemná. Těsně před Herálcem začlo pršet, takže se Luke mohl pochlubit svojí Rambo pláštěnkou a my se mohli potrhat smíchy, bo vypadal víc jako mnich v maskáčovém hábitu na zádech s truhlou, ale Luke nás stále ujišťoval, že přece jen je tam bližší podoba k Rambovi...já toho pána neznám, takže to nemůžu potvrdit...V Herálci došlo na občerstvení a pokračování po modré na Devět skal. Průšvih byl ten, že na okraji lesa za Herálcem byla cedule se Zákazem vstupu, skrz ten fukéř, co poshazoval stromky, jenže my neměli jinou volbu, takže jsme zákaz chca nechca museli porušit. Na Devíti skalách jsme krom Áji dobyli nevyšší vrchol místního kraje a po červené přes kopec Tisůvka jsme doškobrtali k Velkému Dářku do vesničky Škrdlovice.
Hladoví jsme vpadli do hostince na návsi, kde se nám moc nelíbilo a tak byl vyslán zvěd Vlastík, aby odčinil své hříchy, a našel pro nás lepčí hospůdku. A takyže objevil!U Hrocha: http://www.uhrocha.com/ :o) příjemné posezení a zrovna byl country večer :o) mno někteří z nás by poseděli i delší dobu, ale šlo se spát. K usínání nám asi hodinu mohutně zvracel v dálce nějaký pán, takže romantika jak sviňa.
Ráno scházíme k Velkému Dářku a kolem zahradní železnice v Polničce docházíme do Žďáru nad Sázavou. Toď děláme pauzu v zámku a vyfuněli jsme aji na Zelenou Horu. Cesta na nádraží je už ale dost nekonečná. Před odjezdem si dáváme obídek a pak frčíme každý svou cestou.

Jak měl Zbyňa zase jednou bezva nápad

2008-08-04T09:28:00.001+02:00

Usneslo se takhle, že se pojedeme večer vykoupat na Geby (Poděbrady) – návrh podal Zbyňa. Jelikož náš šéf Maličký musel do desíti míchat vařečkou v kastrólku v Jazzu, vyrazili jsme s čelovkama na hlavách od Kuděje v silné sestavě Kumbálek, Zbyňour (kerý mi ukázkově dofoukl zadní kolo), Janča a já, již v dokonalé tmě. Přejezd v Řepčíně na asfaltovpou cyklostezku byl veselý, bo je naštorc podrostlá kořeny stromů, tudíž to pěkně drncá :o) O uzoučké stezičce přes louku k jezírkám se ani moc zmiňovat nebudu, bo jsem byla zticha a snažila se nevybočit z vyhloubeného járku, abych neskončila v kotrmelcách…Nicméně jsme to bravurně zvládli a mohli se zanořit do ztemnělé vody jezíka předního. Kupačka byla velice příjemná, občas se teda do tmy ozývaly výkřiky, většinou moje a Janči, bo jsme se zrovna neradovaly z letmých dotyků podvodních řas, keré se nám omotávaly kolem noh :o))

Pak nás ještě mile potěšil pan majitel stánku, že nám dal pivko, Zbyňa nám rozdal lízátka, která pěkně sedla každému podle obrázku, co na něm byl. Já s Jančou = Ferda mravenec = zotročení brigádníčci, práce všeho druhu, Zbyňa = Brouk Pytlík = i když o sobě tvrdí, že je v poslední době Domabélek, my mu to nesbaštíme, bo víme, že všecko zná a všude byl! A Maličký vyfasoval Berušku a to je bez komentáře :o)))

Cestou zpátky (kolem půlnoci) přes louku nám trochu vyjel z trati Zbyňa a jináč se nic podstatného cestou ke sportovní hale, kde jsem se od kumpánů oddělila, nepřihodilo…VÍC TAKOVÝCH AKCÍ!!!

Jak jsem se těšila hlavně na pašíka a pak taky na kamarády a pašík se nedostavil :o(

2008-07-28T17:43:00.003+02:00

Bráška(viz.foto) nám dal echo, že se zase chystá na turnaj do Bystřice pod Hostýnem, já s vidinou Go-Go pašíka nadšeně kývu, že jako určo přijedu a v sobotu po práci se vydávám pro Vlaďku a frčíme vlakom do Hostýnků...jede s náma zběsilá paní z Čech, keré málem okýnkem uletěl její šílený slamák a vůbec, kdo neviděl - neuvěří!:o)))
V Bystřici jsem pravda dva roky nebyla, nicméně nabíráme správný směr a nebýt špatného odbočení, dostaly bysme se krásně napoprvé ke kurtům, jenže...moje navigace selhala a tak Vlaďka aspoň mohla skouknout místní hřbitov (poznámku : Marti, ale hřbitovy bývají na kraji města!!! nebudu dál rozebírat), kozlíka uvázaného u cedule na trávníku u parkoviště, ceduli KČT, že na Svatý Hostýn to už jsou jen 3KM atd. Naštěstí kousek od hřbitova je plán města, tudíž jsme zachráněné a na podruhé to už trefujem bezvadně :op...no co stane se...
Na kurtech jsou zrovna rozehráté čtyřhry a mezi známými obličeji okamžitě identifikujeme ten nejvysmátější patřící našemu bratříčkovi a následně v dálce objevuju aji Pepu Dáňu z Okrouhličky alias Prince na pekelném stroji :o)))
Sedáme ke stolíku, sledujeme zápasy a bavíme se komentářema dvou bábin, sedících na lavičce zády k nám. Hádala bych je drbny všech drben. Jedna z nich strašně chválila svého vnoučka Štěpánka, který měl na kurtech sbírat míčky, místo toho se ale spíš věnoval zcela znuděn olizování drátu na upínání sítě...rozkošný hošík po zápase přiběhl za babičkou, ta ho zas zlasitě už z dálky vychvalovala jak je milý, hodný a skromný, ani nepozdravil druhou z bábin a vznesl přímý dotaz : Babi nemáš peníze? Potřebuju třicet korun na nanuka!!!...babička v tichosti vytasila peněženku nechala se vnoučkem ožebračit a o roztomilém Štěpánkovi už nepadlo ani slovo :o)))
Po zápase se asi 15 minut kuje plán, co se bude dít dál...pak že jsou baby komplikované, v našem případě se nedokázali domluvit tři chlapi :o) Nakonec se vyjíždí směr internát nás ubytovat, tam zjišťujem, že nikdo není na vrátnici, takže klíč od budovy Pepa mistrně chovává nejen pod rohožku ale i pod list :o)))) Opět startujeme auta a stáčíme se směr Svatý Hostýn. Cestou potkáváme Rasťa, kerý se rozhodl zdolat 4km hore s převýšením přes 400m na vozíku. No v místě kde jsme ho potkali, moc čerstvě nevypadal...My jsme si teda vyvezli prciny v autě až nahoru, kde jsme vysadili kluky s Vlaďkou a frčeli s Rajčetem(bráškou Honzíkem) dolu pro Rostíka, bo nám přišlo nemožné, aby nahoru vyjel sám a bylo nám ho líto. Nicméně chlapská ješitnost je chlapská ješitnost a prý, že ne, že si to chce vyjet sám, krčíme ramena a frčíme zas hore. Takže jsme byli na Hostýně dvakrát v deseti minutách. Dáváme zmrzku, chlapi pak zakládají ruky a začínajou řešit něco s motorama, tož my s Vlaďulí navštěvujeme baziliku a křížovou cestu + rozhlednu s parádním výhledem na Hanou v oparu. Po návratu, se nechává vyhecovat aspoň brášin, že si teda k té rozhledně taky vyjede, nicméně už na asfaltce do kopečka škemrá, abysme ho tlačily, jeho prosby jsou vyslyšeny až na šotolině, kde už to jelo fakt blbě a já funěla jak lokotka.
Na zpáteční cestě potkáváme Rostíka asi 200m pod vrcholem a vypadá mnohem líp než dole.Celou cestu zdolal za dvě a půl hodiny, takže tímto před ním hluboce smekám, bo je to borec a má můj velký obdiv, navíc nám pak dovezl lázeňské oplatky, které se v ranních hodinách hodily :o)) Kdyby to chtěl někdo opakovat, tak taktika je prý 100 záběrů na vozíku popředu- otočit se - 50 záběrů pozadu- otočit se, a tak furt dokola a nepřestávat až nahoře a mít nějaké rukavky na sjezd, bo obruče, jak dobře víme, při sjezdech mocně pálí :o)
No my jsme se jeli zatím ubytovat a vrátili se už po svých na kurty, kde byla večeře a večúrek. Jaké ale bylo moje zklamání, když jsem se dozvěděla, že se letos pašík na rožni točit nebude, se nedá slovy popsat:o( !!!
Nu což, spokojila jsem se s hovězím na žampionech :o)) pak se povídalo, popíjelo, hrála nám kapela, brášin se mi po kusil vyžrat z obložených talířů na rautu všecky olivy a pidi rajčátka (něco s emi podařilo urvat i pro sebe, ale proklatě málo), pak došlo na již zmíněné hostýnské oplatky a kolem třetí jsme s Vlaďkou a Pepíkem zamířili na intr, zatímco zvěř pokračovala v tanečkách :o) Holt už nemám takovou výdrž jako před dvěma roky, kdy jsem odváděla 5 trosek na vozíkách(když se mě pokoušeli opít) spolu s policejní eskortou spát :o))))
Ráno a následnou tříhodinovou cestu podhůřím Beskyd do Havířova k babičce raděj rozepisovat nebudu a dodala bych snad jen 1:1 pánové!!!! Ale počkyte za rok, pacholci!!!

...tak nějak normálka a dneska v noci tepovka kolem 200

2008-07-19T22:51:00.005+02:00

...zatímco se René s Jane vrátily ze Špáňa, Štěpajz s Waltrem z Korsiky a hned to otočili do Thajska, Pepajz s Alešem a Ivčou odfrčeli do Švajcu, Fjantík se Zbyňou sjíždijou řeky Švýcarska a Itálie, taťulín se taktéž chystá do Švajcu, Jablonečáci balijou na Ural, Slepičák s Brendym staví v Pardubkách Gekoníí boulderbar, Vašík se vrátil z Provance, Fáti s Mamčou mi dnes volali, že sledovali na Drátníku a Palicích lezčíky a že budou zítra doma, já víc než šťastná si užívám další prima léto doma...nicméně možu si za to sama, takže dál už mlčím a chtěla jsem jenom říct, že v tom poklidném dění, jsem měla dneska asi před deseti minutama infarkt...jdu si tak v poklidu spát, rožnu v pokojíku a v tom na mě začíná útočit něco velkého a zeleného...se strachem v očích to bylo 6x tak větší než ve skutečnosti, ale aji tak byl tenhle HOP docela macík. Pěkně jsem si zařvala úlekem, takže počítám, že celý náš blok baráků je teďka taky vzhůru a přmýšlí, co to bylo za řev :o))))...

...chvilku mi trvalo najít vhodný odchytový materiál, po té, co jsem zavrhla odchyt do ruk, do zavařovačky, odpadkového koše, jsem se nad nebohé zvíře připlížila se sítkem a pokličkou v ruce a po dvou vteřinách stresu - Estli mi to zvíře vletí do obličeja, tak chcípnu! - jsem ho úspěšně odchytila a vyhodila na terase na střechu :o) doufám, že není natolik inteligentní, aby si pamatoval cestu oknem zpět ke mě do pokoje a už se nikdy nevrátí!!!!!!

On se narodil jako pes ve Vietnamském náklaďáku aneb Havana Párty v Drahlově

2008-07-02T11:34:00.009+02:00

Když muž griluje...(Když Uhlí sport griluje)
Po dlouhých studených měsících konečně přichází letní grilovací sezóna.
Je proto důležité zopakovat si pár pravidel etikety této specifické "outdoorové" aktivity, vzhledem k tomu, že je to jediný druh vaření, kterému se "skutečný muž" věnuje, pravděpodobně proto, že v sobě obsahuje prvek nebezpečí. Jestliže se tedy muž rozhodne grilovat, uvede do pohybu tento sled událostí:

Běžný postup...

(1) Žena nakoupí všechny potraviny. Pravda v našem případě nakupovali potraviny všici.
(2) Žena připraví salát, očistí zeleninu a připraví dezert. Tohle sedí, bo zatím co muži seděli na terase a sledovali boj Maličkého s plameny, my ženy jsme krájely, čistily a připravovaly zeleninu v kuchyni (Kateří, ten Cheesecake byl opravdová delikatesa i v jednu ráno!)
(3) Žena připraví maso na grilování a uloží ho na podnos společně se všemi nástroji a omáčkami a přinese to muži, který pohodlně sedí u grilu s pivem. Jo tak nějak to bylo, akorát Kubka si tuším neměl kam sednout :o))

Nyní přichází to podstatné:
(4) MUŽ DÁ MASO NA GRIL. Kubka dal maso na gril -sedí!

Další běžný postup....
(5) Žena jde dovnitř pro talíře a příbory. Přesně tak!
(6) Žena vyjde ven, aby muži oznámila, že maso se pálí. On jí poděkuje a požádá ji, aby mu přinesla další pivo, zatímco on situaci řeší. Že se maso pálí spozoroval a dobrovolně přiznal Kubka, Leňa zatím pohotově běžela do kuchyně pro vodu na hašení.

Opět to důležité:
(7) MUŽ VYJME MASO Z GRILU A ODEVZDÁ HO ŽENĚ. V našem případě bylo maso vyjmuto Kumbálkem a odevzdáno Zbyňovi, ten sice žena není, ale krájet maso umí :op

Další běžný postup....
(8) Žena připraví talíře, salát, chléb, příbory, servítky a omáčky a přinese vše na stůl. Souhlasí
(9) Po jídle žena uklidí ze stolu a umyje nádobí. Tak tak!!!

A nejdůležitější ze všeho:
(10) Každý POCHVÁLÍ MUŽE a poděkuje mu za jeho KUCHAŘSKÉ UMĚNÍ. My jsme se chválili navzájem, páč jednotlivé marinády byly úžasné, Kumbálkova Panenka byla dokonce epesní a poděkovali jsme mu, že spálil ty kuřecí nožky, keré už nikdo nemohl spracovat, bo všici byli přežraní.
(11) Muž se zeptá ženy, jak si užila svůj volný večer bez vaření. A po její nevrlé reakci dojde k závěru, že některým ženám se prostě nikdy nezavděčíš... Nikdo se nanic neptal, protože všici byli znaveni konzumací pašíků a kuřat.

P.S.:

Tolik mršin určených ke konzumaci jsem ještě neviděla, navíc stále pohřešujeme mleté maso v alobalu určené na karbanátky, které během večera záhadně zmizelo z místa činu!
Mojito bylo dle mého soudu pitelné, nápad slít ho do vázy a vytvořit jedno společné (autor Kubka) se zdál dobrý do chvíle, kdy jistí jedinci u sebe vázu pozdrželi nepřiměřeně dlouho a ostatní se ve vzniklé stresové situaci obávali, jestli na ně ještě něco zbyde.
Půlnoční moučník v podobě Cheesecake(ku) nelze vynachválit slovy!!!
Naši mixéři (Rastafanda a Rastakubka) se snažili odrovnat svými poměry Vodky s džusíkem litými do skleniček nejen Bětku (která jediná to teda v závěru odnesla) ale i ostatní
Byla i kultura v podobě seskupení Buena Vista - Sociál Club Drahlov/Litovel/Vyškov, která kolem půl druhé ukončila produkci živé hudby a zpěvu na terase
na to následovalo vystoupení fokového hudebníka s prvky lidových písní pana Zbyňka s doprovodem v kulturní místnosti
po druhé hodině ranní zahájena Diskotéka světoznámým hitem kapely Hanson – MMMBop a pak už to bylo neřízené zemětřesení v Drahlově

(doporučuju zesílit na -5 dB aby byla ptařičně naladěna atmosféra vzniklá na našem poklidném večírku)

ráno zjišťuju nemilou skutečnost, že mi zmizely hodinky, záhada se rozřešuje následně cestou v autobuse do Holomóce a dochází k odhalení čorkaře Zbyni (Hlavně že: Pomáhej a chraň!!!Pche :o))), který si je lstivě schoval pod batoh!
a to je asi tak vše, co jde publikovat a fotky jsou klasicky zde :

http://emamamisu.rajce.idnes.cz/Havana_Party_-_Uhli_kolektiw_si_vyjel_do_Drahlova/

Samochvála smrdí...já vím,ale to jsem malovala já!!! :o))

2008-06-20T20:34:00.004+02:00

A o tohle jsem nemohla nikeho ošidit...

2008-06-16T17:26:00.003+02:00

...amatérské videjo z hodin Rytmické gymnastiky. Nejedná se sice přímo o moju třídu, ale po shlédnutí jistě pochopíte, proč su jaká su, když jsem tímhle byla nucena projít :o))))Bo tohle asi poznamená každého:

Plus bonusovka Lyžák v Koutech s Erasmákama: Závody pánů v tanci na závěrečném maškarním večírku:

A teď fotbal!!!! Dej jim žlutou, šulinúm! (citace Fandy z průběhu utkání)

2008-06-16T16:56:00.007+02:00

ČR-Portugalsko
Jazz Tibet Club - něco málo po šesté odpolední
Rezervovaný stůl na jméno Franta - u něj Franta a pět bab!

Jedinečný a nezapomenutelný zážitek. Fanča a Klan Kvók ( já, Kateří, Leňa, Kikóška, Peťa). Sepsané útržky...jestli si někdo ze zúčastněných eště na cosik vzpomene, tož pište na známou adresu: ©Manda:
- Fando, s kým jsi to šel na fotbal?! To je ten váš Klan Kvok?...Já vím, já už tu chybu nikdy
neudělám!
- A keří jsou naši? - Sionka nemám rád!!!
- Ronaldo - to je zmrd!
- Milča Baroš!
- Mě kámoška říkala, že naši jsou ti, jak majou v bráně toho pána s helmó, takže ti co střílijó na
teho druhého...
- Joaha, takže naši jsou červení!
- A Ronaldo se plácá do kolen...on hraje takovou tu hru: Ronaldo, Ronaldo - Baroš, Baroš -
Pepe,Pepe...žejo!?!
- Stín tribuny = divé oni tam majou polojasno!
- On pláče!
- Co se mu stalo? Kopli mu balon do bříška a bolí ho to...bude zvracet???
- (druhý poločas)Takže keří jsou teda naši?
- Leňa: Já jsem jela s Karlem Brucknerem v tramvaji!
Manda: Pche, Karel bydlí ve vedlejší ulici!
Peťa: To nic není! Nám zas hladil psa!
- vedlejší stůl, reakce na dotěrnou blondýnku u stolu před nima: Já kdybych měl holku, tak bych
ju sem nikdy nevzal! Ale chtěl bych mět holku!
- To je kretén! Počky si říkal předtím, že je to zmrd! Pak su z toho popletená, jestli je to ten
samý!
- Proč mu dává tu pásku? Asi mu taky někdo umřel!
- Ale naši dneska vůbec nehrajou, to je Uruguay s Namíbií...aha!
- Fanda odešel! Holky možem se začít radovat, protože vyhráli ti hezčí a opalenější kluci :op !!!
- A teď to sledujte! Turci x Švýcaři...Fuuuuj ti Turci jsou oškliví! ...Počkej na Švýcary! Ti jsou
taky pěkně hnusní! Nejsou to ještě furt ti Turci???

Tak a v tomhle duchu jsme si užili jeden krásný fotbalový přenos :o) Kateří si nechala od svého bratra Maličkého Vlekého Kubky připravit epesní palačinky s umělým ovocem, a čula zradu v pomstě, kterou Kumbálek nespáchal. A zatímco on zpruzen pobíhal po kuchyni, my se kochaly zápasem, neproměněnými šancemi, hlavičkovými souboji, emocemi hráčů, akorát to štěstíčko tentokráte nestálo moc při nás a prostě to tam nespadlo tolikrát, aby z teho bylo vítězství...tak třeba jindy, až nás zas Fanča veme vyvenčit...

Víkend v kvÁDRU…

2008-06-16T16:31:00.010+02:00

Z původního srazu v sedm, který Majkl telefonicky posouvá na půl osmé, se stává sraz něco těsně před osmou, ale to neva, hlavně že je pro mě místo a možu se tohohle bezpochyby jedinečného výjezdu zúčastnit!

Su přidělena Majklovi a jeho family, frčíme vyzvednou Pájku a Kámu a pak to stáčíme směr Východní Čechy. Káma si zřizuje prima sezení na lanech a batohu v lezecké sedačce mezi mnou a Pájkou, bo tu chybí sedačka autová a vypadá spokojeně. Celou cestu se těšíme na kostel, co má ve střeše zaseklou sekyru (Pája totiž Biňoskovi a Kámovi nevěří, že to tak fakt je). Kostel sice míjíme, ale už v takové tmě, že my co nevíme, že tam ta sekyra je, ju nevidíme, ostatní co ví, tvrdí, že tam je….ale věřte jim to!

Za Náchodem nás staví hlídka Policie ČR. Prý kontrola požití alkoholu…Majkl odhaluje, pánům policistům s baterkou, tajemství Kámovy sedačky, nicméně policisty to nechává chladnými. Na otázku : „Na čem ten pán sedí?“ odpovídá Majkl popravdě, že na sedačce (sice lezecké,ale taky sedačce) a odvrací i druhý dotaz : “Proč ten pán, není připooutaný, je nějak nemocný, nebo má nějaký důvod nebýt připoutaný?“ … „Se ho zeptejte!“ …“ Pane, proč nejste připoutaný?“…“Protože nejsem, bo tu nejsou pásy“…čímž se vše vyjasnilo a hovor na tohle téma skončil. Pro příště jsme Kámovi, jako důvod nepřipoutání se, vymysleli diagnózu Retardovaný epileptik a to by snad projít mohlo…takže hlídce nakonec ani tak nevadilo, že jsme v obci jeli víc než nepřiměřenou rychlostí, předjížděli přes plnou čáru, neměli v autě normální sedačku, Káma nebyl připoutaný, a malej Tomajda neměl sedačku(jelikož je malý)…hlavně že řidič nepil!!! Fakt nechápu nic…pro nás jenom dobře, ale mě to přijde jako trochu výsměch…

Kolem jedenácté přijíždíme K Tošovákovi, Majkl celou cestu básní, jak se těší na Pavlišov (řízek, zelí, knédl…to možou vymyslet jenom ti zdivočelí Čecháčci!!! Ale pré je to dobré, tak nevím…), ale nejdřív, že seženem zbytek olomoucké družiny. Nikemu se nedá dovolat, tož míříme do Tunelu, bo u Tošováka je plno. Dáváme pivečko na dobrou noc, přichází mi zpráva od Leničky, že okupují Peňáka a když se jí chystám odepsat, vynořuje se ze tmy Kumbálek a pré, že už všici spijou a on jde za náma. S pány číšníky musíme sice jednat podle předpisů místního řádu, takže se občas bojíme objednat si další pivo, když nejsme tázáni, ale jináč je prima nálada.

7.6.

Biňosek poránu kuchtí Hočimin, my ostatní snídáme více dietně. Chlapská osádka, krom Majkla a Romana, s Leňou v úžasných kraťáskách s nápisy PARADISE se třpytivými odlesky odchází na turnajová utkání lezeckých družstev a náš zblitek míří do skal na Křížák.

Původně su přidělena Páje a Bětě, ale nakonec se mě ujímá Majkl s ženou Káťou a natahuje nám dvě pěkné cestičky, pak se přesouvám k ženským, lezem půlku cesty a vydáváme se do jinčího sektoru. Toď se nám daří prvovýstup, kerý krásně natáhla Běta. Pracovní název cesty : „U tří krásných dívek“ :o)))) a jestli se někěmu něco nepozdává, tak ať se laskavě obrátí na mě!!!! Pak mě a Pájku začíná chytat lehký KOPR, tož se domlouváme, že si dáme ještě jednu cestu a sejdem mrknout na naše čutálisty na fotbalovém pažitu. Já když vidím, co mám možnost si vylézt, se tétok možnosti dobrovolně vzdávám, Pájka dává cestu za Romanem a jedeme zpět do civilizace.

Náš fotbalový tým, ač se to nezdá, je velice úspěšný a málem se dostává do finále. Maličký chytá jak o život (ještě by měl Ježíškovi napsat o tu beranicu, jak má Petr Čech, a tito hoši pak budou svým brankářským umem k nerozeznání!), Leňa oslňovala nejen odlesky písmenek na trenclách, ale aji výkonem v obraně a když na věc došlo, tak aji v útoku. Zbytek mančaftu svými výkony byl taky na pochvalu. Navíc všici ti ošklivci měli na střídání minimálně 4 hráče, naši neměli nikeho a eště za ně hrála žena a dítě!!!!A přesto nebo právě proto podali neočekáváný výkon :o) třikrát hip hip hurá jim! a Fůůůůj smrdutým hranám z posilovny v šedých tričkách bez rukávů :o))))

Kolem čtvrté sešel ze skal i zbytek lezecké části a šli jsme se šplóchnót do jezírka v prostřed skal…až na fajnovku Majkla, jsme si všici pěkně zaplavali, radostně zavýskali a zapomněli zavolat Bidlovi, kerý se mezitím dostavil s ženou Pavlou. Já si vyšroubovala klíšťáka z kolena a vydali jsme se vařit véču. Lehce jsme se na večer naladili Bidlovou slivovičkou, Leňa se snažila ve spacáčku zaspat úžeh a úpal, rozlouskla se záhada ztracného kopačáku :op a tak…po véči následoval přesun do Tunelu, kde mělo proběhnout slavnostní vyhlášení.

Že to bude večer veselý, slibovalo složení Olomoučáků (půlka zničená fotbalem, půlka lezením a jenom my s Pájou v relativní pohodě), taktéž již očekávané setkání s Jiříkem z Ovy (Kdo ví jestli?!) a docela nečekané setkání s Jablonečáky. Eštěže si mě jich ¾ nepamatovala z GoodBye party z listopadu, kde jsme mávali Wupssadlovi a Džuboksovi na rozloučenou před odjezdem na Zeloš, ale aji tak.

Na to, že su netanečník, mám za sebou letos už nadstandartně moc tanečků, a i tady tomu nebylo jinak. Nebohý Biňosek a Jiřík na sebe upletli bič a vzali mě do kola :o))) Mezi tím jsem stačila pokonzervovat s Jachťourem, jemuž nedávno hlídka Městské policie v Trauči zatkla Tobyáška – psího výtržníka, a na jednu noc ho uvrhla do vězení psího útulku(ano Kubko, s Blonďáčkem) a Martinem z Jabka. Skoukli jsme pivní štafety a došlo na půlnoční koupání, keré se mi nejspíš stalo osudným :op

Poté všici zmizli spát a já zůstala sama samotinka…

8.6.

….o mém nočním osudu se vedly dalekosáhlé debaty a spory…

a jelikož začlo pršet, část posádek vozů se přesunula na Ostaš a my v Biňosově autě zamířili skrz Polsko dom…

Bylo to krásné, ale ta nemoc další týden už zas tak moc ne-e…

pondělí-úterý-středa-čtvrtek

2008-06-16T16:20:00.009+02:00

2.-3.6.

Poslední 4 hodiny učení s „prima holčinama“ a praxe je zdárně(?) za mnou a už nikdy víc!!!!

4.6.

Středeční lajnička se těšila hojnému počtu diváků a taktéž chodičů. Kubka s Leňó, Bíňos, pan Zbyněk alias Zbyňa, Kikoušule, Já a šwestr Eržika, Běta, Pája…po páru pokusech jsme se opětně odbrali na soustředění ke Kudějovi :op, kde jsme shlédli krásnou exibici „alegorických cyklistů“ vracejících se z tahu v různém stupni podnapilosti. Pozděj se k nám přidává i Danča všech Danč s lékařským kolektivem FN Olomouc.

Jelikož se po dlouhé době na pivečku scházím se Zbyňou, jdeme oprášit staré vzpomínky do naší milované Ponorky, nicméně hodina a vliv únavy je značně pokročlý, takže etšě sbaštíme mršinu a valíme spát.

5.6.

Se jedem se Zbyňó svlažit na Geby. Voda úžasná, akorát ty podvodní řasy, kdyby nebyly…

Lajnička, Kuděj, Garch a zpívání, deprese a 2 dvanáctky, 3 infarkty a cyklovýlet

2008-06-01T12:52:00.005+02:00

Pondělek :
- píše Kubka a srážíme se eště aji s Leňou v parčíku v smrkovém hájku, natahujem lajničku a vznikají nové dva styly Kuba support a Monkey walk :op, přidávají se Danča, Mili a Bubák. Styl Surfař se nám zatím moc nedaří ani s podporou,ale na to vyzrajem. Přemisťujem se ke Kudějovi na Svijany, kde sedí tentokrát nějak smut¨ný a zamlklý Čert s Heřmánkem (psík - tajemství sedmi ulic)

Středa:
Garch - zpívání, kytárky, housličky, lezecká smetánka témeř kompletní, oslava úspěšných maturantů

Čtvrtek:
9a - s Pepó a Aldó a taky Ivkó. kam jsme všici byli nalákáni Kaldó, že bude autorské čtení nové pohádky. Nicméně pan autor a umělec v jedné osobě se vymlouvá na nemoc a krvácení a nedorazí. Takže musíme bouldrovat :o/

Pátek:
8AB, 9ABC, 7AB - jsem paní úča, přitom su slečna!!! Jsem znechucená a vím že druhý stupeň základky není nic pro mě. V těžké depresi mě ve městě potkává Kumbálek a sedáme na zahrádku U Václava a popíjíme jeden teplákový a jeden chladivý zlatavý mok :o) kuju moc!:o)

Sobota:
S taťulínkem nakládáme ráno kola do vlaku a se známými tvářemi (paní Řihošková, co mě učila na prkně a vlastní Mader sport, nervní rodinka, co s náma jela vlakem, když jsme jely s Leňou na Ráb). Frčíme do Valšova - Sjíždíme ke Slezské Hartě do Nových Plání. Tady chytám prvního klíšťáka, naštěstí jen na ponožce.Křišťanovice - Stará Libavá - Norberčany - Domašov nad Bystřicí - Jívová - Pohořany - Hlubočky (Super sjezd v lesíku) - Velká Bystřice - Bystrovany - Olomouc = několik infarktů, spálená ramena, namožený kolenní vaz, zjištění, že su srágora (to vím ale už dlouho), lehký úpal, pěkné jízdy z kopečků jak na cestě tak v lesech, K.O. a asi 70km