26. – 29.12.2006


Členové Expedice:

Nejvyšší – Mišan alias Blbeček z Ostravy, Jodizol, veverčí bráška
Dokumentarista a největší ostuda v Popradě, milovník plamenů - Honzík
Výsadkář se vždycky hodí! – Lukáš
Přítěž, příležitostná řítička v protisměru - Martička alias Emice, Piškot, veverčí sestřička

Průběh expedice:

26.12. 2006 Po obědě opouštím rodinou sešlost u babičky v Litovli označovaná členy rodiny jako ta hrozná a stejná jako moje sestra! Babička mě vybavuje krabicí cukroví, krabičkou bramborového salátu, půlkou veky a krůtí roládu už s díky odmítám, bo mi rapidně ubylo místa v batohu. Tatínek mě vyprovází na nádraží, jeden z důvodů je ten, že potřebuje aby mu slehlo po obědě a měl tak místo na další chody, ale stejně je hodný :o))
Poslední zamávání na nádražíčku Litovel – Město a vyrážím směr Olomouc, kde bych měla přistoupit k členům naší expedice Honzíkovi a Lukášovi. V Hanácké střele musím pomoc panu průvodčímu vytisknout mi jízdenku, bo on s tím strojkem očividně moc neumí…takže mezi tím, co on vybíhá přehazovat výhybky a pak je zas vracet do původní polohy, já lstivou taktikou Pokus- Omyl odhaluji tajemství vystavování jízdenky s příplatkem.
V Olomouci musím ještě půlhodiny čekat, přichází mi sms se souřadnicemi, kde kluky ve vlaku najdu. Před příjezdem vlaku ještě rychle vyjídám z krabičky s cukrovím ty nejlepší kousky, abych se s nima nemusela dělit, bo oni by stejně nedokázali ocenit tu výtečnou chuť.
Z okna předposledního vagónu na mě mává Honzík, tož jsem ušetřena postupného průzkumu jednotlivých kupéček. Následuje radostné vítání, seznamování a já dostávám dáreček:o)
Cestou do Ostravy sníme bramborový salát, bo je neprakticky sbalený a já při každém pohybu trnula, kdy ho budu mít vysypaný mezi ostatními věcmi. No o půl paté na rohu ulice vidíme temnou dvoumetrovou siluetu Mišáka – veverčí klan zase spolu!!! Mišan je lehce zaskočen velikostí Hozíkova a Lukášova báglu, tož ale nakonec se do Mochomůrky nějak seskládáváme a vyrážíme nach Třinec, Jablůnkov a SK.
Za tmy neskrýváme nadšení ze zasněžených kopců a štítů, které je občas možné vidět osvícené měsícem. Cestu dokrášlujeme poslechem kvalitní hudby :op Metallica, Krucipüsk, Red Hot Chili Pepers, Divokej Bill :o) Asi kolem půl osmé jsme na Štrbském plese, Mišan okamžitě kontaktuje zatím kamarádku Ali, nadějnou juniorskou reprezentantku Slovenska - běžkařku :o) Mezitím než za náma dojde, se aklimatizujeme na docela mínusové teplotní hodnoty a navlékáme další vrstvy oblečení. Všichni společně míříme do Furkotky, dáváme Halušky, však jsme na Slovensku, tak co jiného!?
Ali jde v deset spát, my ještě hodinku probíráme zítřejší plány a pak se vydáváme do našeho luxusního apartmánku s výhledem na Tatranské štíty, hvězdnou oblohu a Nízké Tatry. Pravda trochu se děsím, když zjišťuju, že jeden ze spacáků, který mi Mišan přivezl, nejde zapnout, ale během noci vyvíjím techniku jak se otáčet, aby mi moc nebyla zima na místa krytá jen jedním spacákem…dokonce se mi zdály aji sny!

27.12.2006 Ráno někteří lidé, venčící svoje hafany kolem naší kapličko-rozhledničko-zvoničky, nemůžou uvěřit svým očím, když nás tam tak ráno vidí, jak se klubeme ze spacáků. Jdeme k autu, nakoupit sváču a pak docela pozdě vyrážíme na první výlet. No jako když jsem viděla batohy Lukáše a Honzíka, trocha mi padla čelist, aji Míša byl lehce v šoku, nicméně kluci si nenechali nic vymluvit a my vyrazili. Pohyb Expedice byl místy docela komický, já se válela na zemi asi dvakrát, bo stezka byla silně namrzlá a ledovatá, Míša to ustál až k Popradskému plesu, kolikrát spadl Honzík nevím, ale největší ztráty z první etapy utrpěl Lukáš. Naražené koleno a roztrhlé Goretexové kalhoty nepotřebují komentář.
Na Popradském plese dáváme rychlou svačinku a mažeme hore směr Sedlo pod Ostrvou, jelikož nemáme moc času do setmění. Míšovi trval výstup cca 2h30min, a to celou cestu prošlapával a vysekával do ledu stupy, já jsem se do sedla vydrápala tak o 5-10 minut pozděj, ale zato jsem jako první viděla kamzíka, kerého nikdo jiný neviděl a objevila jsem na jedné věžičce pod Ostrvou vyskládaný náhrdelník z kamenů…prostě chlapi nedokážou vnímat drobné detaily krásy no, tož jsem to všechno musela objevit já!:o)))) (Jinak v létě by měl výstup trvat tak hodinu, podle ukazatele). V sedle asi 45 minut čekáme na Lukáše, kerý se dostal hore jako třetí sic po cestě dost sprostě nadával a po další asi čtvrthodině se objevuje aji Honzík. Mezitím se k naši části Expedičního týmu přibližují tři kamzíci na vzdálenost tak pěti metrů, nádherná podívaná! Naštěstí svítí sluníčko a v zákrytu za bivakem je příjemně, takže mezitím než se kluci ukážou nahoře, s Míšou hodujeme.
Svižným krokem pokračujeme směr Batizovské pleso, je už jasné, že na Sliezský Dom nemáme šanci dojít. Na některé pasáže cesty bych raděj zapomněla, bo tak sevřené půlky už jsem dlouho neměla :o) nicméně všechno dobře dopadlo a sice za tmy, ale přece a v plném počtu jsme se sešli v čekárně električky – Vyšné Hágy.
Závěrečné hodnocení dne probíhá opět na Furkotce. Po zjištění škod (to naražené koleno a roztrhlé kalhoty Lukáše, moje ztráta hlasu, mega puchýř na patě, Míšův zkoplý palec a naražené koleno, jenom Honzík je podezřele v pohodě!), kluci vyhlašují gurmánský večer. Ali s Míšou s náma sedí asi hodinku a pak mají individuální program:op Kluci si dávají halušky, já rizoto, pak dávají druhý chod – bramboráčky, a ve čtvrt na dvanáct jim ukápne slina nad jídelním lístkem a o čtvrt hodiny pozděj už se na stole kouří z pašíkova uzeného kolene. Ano, přiznávám, ani já jsem neodolala a pomáhala s konzumací toho nebožátka.
Kolem půlnoci opět uleháme v našem ležení s příslibem, že zítra je Rest Day a půjdem jen něco lehkého vycházkového typu.

28.12.2006 Opět nás budí paprsky sluníčka a my se nahříváme co to jde. Vaříme snídani a nikam moc nespěcháme. Lukes obstojně kulhá :o)) Scházíme do centra dění, koupit a napsat pohledy a pak míříme k vodopádu Skok, někteří opět s plnou polní. Nějak mě chytá krize a cítím, že tohle rozhodně nepřežiju bez následků. U Skoku dáváme papu a vracíme se zpátky, po pár metrech sebou ukázkově švihám na zmrzlém ledu na zem, Honzík, který jde kousek za mnou, se mi normálně škodolibě neskrývaně směje, nicméně se za chviličku válí na stejném místě jako já. takže 1:1 panáčku a směju se pro změnu já! Po dalších pár kilometrech se mi daří unikátní pád a já ležím natáhlá přes celou stezku, naštěstí je Hozin děsně pomalej, takže to není zdokumentované :op Nicméně hoši se ještě dlouho možou potrhat smíchy, když na to vzpomínají. Lukes nám slibuje, že i přes bolest v koleně, která je už prý menší, bude dole mezi prvníma…dochází asi 15 minut po nás:o) ale dneska to vůbec neva. Jenže jsou teprv tři hodiny,tak co budem dělat? Míša si domlouvá další mezinárodní družbu, ale co bude s náma, sice je mi zle a po chvilce svojeho návrhu lituji, ale vznáším nápad, že by jsme se mohli zajet kouknout do Popradu do Aquaparku. Kluci jsou pro, Míša se nebojí nám půjčit auto, teď se ještě domluvit, který z nás tří tragédů bude řídit, bo: Lukáš se přiznává, že v krátkém časovém intervalu odrovnal 3 auta, Honzík nemože bo má těžké boty na řízení (jako opravdový důvod je úplně jiný, ale bylo mi zakázané psát o jeho Vánočním výjezdu za nákupy do Tesca :o)), takže mlčím) a já zas jsem z poslední doby zvyklá jezdit vlevo, takže u nás v protisměru:op Los padá na mě. Tož jak chcete!
Nasedáme a vyrážíme, ze začátku je všecko v pohodě, na hlavní cestě to trvá jen chvilku, než zjistím, že jedu v protisměru, bo proti nám jede auto a mě se už předtím zdálo, že sedím nějak moc blízko škarpy:o)))) Lukáš mi můj omyl taktně naznačí, já přejedu vpravo a pak už je to docela všecko v pohodě…teda ještě nám Hozík způsobuje menší šok, když jedeme ve tmě mlhou a on v autě fotí s bleskem :o))…Na bazéně si o schodek strhávám ten puchýř na patě, takže prvních 200m plavání trpím jak Hus, páč to pálí jak sviňa, a pak už je to v pohodě. Jakmile se v lajně pro plavce zvýší počet lidí natolik, že už se nedá plynule plavat, vzdávám to a jdu se prodírat lidma v termálním bazénku. Ten je docela plný, ale celkem rychle se uvolňuje jedno místo u kraje na sezení, tak toho hned využívám. Akorát si pak připadám trochu divně, když kolem jsou samé dvojice co se líbajou a já tam sedím tak sama…takové zvláštní pocit :o)))) ještě že pak dorazil zájezd Polských a Maďarských rodin, takže se to tam pěkně namixovalo :op…Lukáš se svěřil, že z bazénu má docela pěkný kulturní zážitek, bo zas viděl tolik bab v plavkách…tož chlap, no!
Na zpáteční cestě kladně hodnotíme odpolední program, chválím výtečné pečivo – sirky Honzíkové maminky, vyjíždíme špatnou cestou z Popradu, takže se musíme vracet a kolem deváté už sedíme na Furkotce, pan číšník už s náma laškuje a my si zas dáváme baštu, tentokrát jíme všichni z mušle…porcelánové…mořské.
Honzík nám opět předvádí svůj kladný vztah k ohni, až se chvilku bojíme, že shoří hospoda, bo hasí hořící obal pytlíku na čaj na dřevěné podlaze, pak už jen tiše a se zvláštně skelným pohledem sleduje plamen šlehající ze svíčky podpořenou dlouho-hořící sirkou. Pak už mi jenom voskem pečetí peněženku:o)…..a jinak jsme všichni úplně normální :op
Večer lehce chumelí, já jelikož už vím, že na mě něco leze, využívám auta a spím na zadních sedačkách. Nakonec sněží celou noc.

29.12.2006 Ráno buší na okno promrzlej Mišan, padá rozhodnutí, že je čas na ústup, bo v tom počasí nemá význam někam chodit do hor. Kluci se došourávají kolem půl deváté. Balíme a vyrážíme na návštěvu za Leničkou do Zvolena. Záhy zjišťujeme, že je to sice trochu zajížďka, ale co. Pak na ni asi půl hodiny čekáme na náměstí, podezříváme okolí, že jsme se dostali do časové smyčky, bo kolem nás chodí pořád ti samí lidé. Po obědě jedeme na chvilku k Leně domů a pak už míříme do České republiky.
Se silně zatuhlýma zadkama z auta procházíme lokálem hospůdky v Ostravici, kde mě výtečně pobavil pan číšník („A to kuře budete jíst rukama!?!“). Před šestou jsme zase na nádraží ve Svinově, a členové expedice se rozjíždí každý svým směrem, Míša dom do vířivky, já k babičce do Havířova léčit rýmu a zánět v patě a kluci dom do středních Čech.

Tak takhle nějak probíhala Moravsko-Slezsko-Česká výprava do Vysokých Tater, některé zážitky jsou úmyslně zamlčeny, aby se nám tu nerozvinuly diskuse jak na Lezci :o)


P.S.: kdo chce vidět fotky (takže nikdo), ať mi dá vědět a já mu prozradím, kde se na ně dá kouknout a tajná hesla ;o)



Written by Mátha ©