(Na internetu se doma dočítám, že za pěkného počasí je možné vidět zasněžené vrcholy pětitisícovek Dhaula Dhar a Hanuman Tibba. Místy lze zahlédnout i horu Ghalpo). 

Před námi je zhruba hodinový výstup do sedla Chanderkani (3660 m), kde Robošek trochu v tichosti umírá. 

Krásnou hřebenovou kolem modlitebních míst a pasoucích se krav (zabijáckých!!!) přicházíme k místu, odkud začíná nekonečný sestup do údolí k vesničce Malana (2650 m). 

Tajemná vesnice Malana leží pod vrcholem hřebene, který od sebe odděluje údolí řek Kulu a Parvatí. Místní obyvatelé vyznávají zvláštní náboženský kult, jehož panteonu dominuje bůh Jumla. Zřejmě jde o nejrannější verzi dávné arijské mytologie. Domorodci se považují za vyvolený a čistý národ, který může být fatálně pošpiněn stykem s okolním světem. Dříve byl vstup jinověrců do vesnice přísně zakázán, nyní se cizinci pouze ničeho ve vsi nesmějí dotýkat. Chodit je dovoleno pouze po hlavních ulicích. Fotografování kupodivu zakázáno není, ale vyžadován bývá téměř vždy poplatek. Navzdory své víře jsou místní obyvatelé značně pokaženi turistickým ruchem, který se pozvolna stal hlavním zdrojem jejich obživy. Veřejným tajemstvím je, že mnoho turistů sem přijíždí hlavně za levným hašišem (čaras). Zlé jazyky také mluví o tom, že nedotknutelnost řady místních žen končí po setmění, kdy se věnují prostituci. Oblast má pověst tak trochu nebezpečné destinace, neboť zde v posledních deseti letech záhadně zmizelo mnoho cizinců. Žádnou raritou nejsou vývěsky v hotýlcích se zoufalými vzkazy rodičů, jenž žádají informace o svých zmizelých ratolestech. Opatrnost je proto jistě na místě. Na druhou stranu nutno podotknout, že řada cizinců se zde bez problému zdržuje týdny i měsíce a drtivá většina pohřešovaných jsou Izraelci, kteří mají tuto oblast ve velké oblibě a svým hulvátským chováním a dosti nestřídmou konzumací čarasu i alkoholu značně otravují život nejen vesničanům ale i ostatním turistům.

Víc informací o téhle vesničce tady:

Malana village

I když nás už od sestupu dost bolí kolena, našemu utrpení není ještě zdaleka konec. Pěšinkou ještě musíme sejít k řece a vysápat se pár metrů srázem na hlavní silnici, kam by měl taxík přijet. Fanynek má bolavé koleno a sotva jde. Na cestě na nás nikdo nečeká, tak čekáme my na něj. Začíná hustě pršet. 

Naštěstí nás řidič vysazuje v nejbližší vesničce, kde přesedáme do dodávečky pro 11 Indů = 6 Evropanů + batohy. V Jiri opět přestupujeme. 38km zdoláváme v čase 90 minut. Není kam spěchat...jinak si tu dovolenou neužijeme :oP  Dovídáme se, že v Indii policajti nejsou ŠVESTKY jak u nás ale BRAMBORY (podle barvy uniforem). Takže Roboš už není mlynář ale brambůrek!!! Taky už víme, že prý Pakistán má 36 atomových bomb a Indie 23...a co teď s tím?

Po večeři se ještě odbelháváme na internet a pak už jen spát...

Sotva se posilníme snídaní a zjistíme, že místní Indové výjimečně nelhali a byl potřeba průvodce, protože v lese byla spousta stezek a my nevěděli, kterou se dát. Nikomu se ale taky nechtělo vracet do vesnice, takže taháme sirky a černý Petr padá na Kaču a Fanču. My ostatní zatím sledujeme, jak nám krávy žvýkajou batohy, hůlky a tak.



Fanča s Kačou dovádijou průvodca, kterému je 22 let a krom bundy přehozené přes rameno a pekelného tempa do kopce nemá zhola žádný batoh. 

Snažíme se vyvolávat pauzičky, páč jinak nám všem hrozí infarkt, bo stezka je fakt kolmá a krom Leňou nalezeného ostnu dikobraza i dost nezáživná. Jo to až když se dostáváme na pastviny nad lesem, to už je jiná kochačka. Škoda, že je dost mraků...

Nekonečné stoupání ukončujeme u Teahousu na hřebenu. Roboškovi není nejlíp (zlehka umírá ve stanu) a vůbec se mu nelíbí, když mu zpíváme ukolébavku Ho Ho Watanai. Dáváme si čaj plný popela a já se zamilovávám do šedavé kravičky.

Moc mi nedělá radost kumulující se oblačnost nad naším mikrokempem těsně pod hřebenem, kde je úder blesku víc než pravděpodobný. Nicméně kravičky se okolo zase pokojně popásajou, takže si říkám, že se není čeho bát. Ale ono je...páč stan, který obývám s Jiřinou má prazvlásštní impregnaci, která byla nanášena jen na určitých místech, což je vidět i proti světlu. Ve stanu u Fanyna a Leni si ještě stihneme přehrát včerejší noční scénku - setkání s medvědem.

   

"Dobré ráno, krásný den, ať ti slunce v duši září jen!"

Balíme a snažíme se vecpat naše batohy do Ťuk-ťuka, který pak s náma má problém vyjet i malý kopeček. Dneska se nám daří vyhecovat pana řidiča natolik, že přejíždíme aji Robošovu družinu.Ve starém Manali začíná nekonečné shánění plynové bomby k vařiči. Nakonec se nám daří přemluvit známého majitele obchodu, aby sehnal klíče od místnosti, kde mají poslední bombu...to vše  zvládáme do 10té hodiny dopolední v neděli a v 11 už sedíme v autobuse směr Nagar. Cesta se časově prodlužuje kvůli oslavě jakéhosik indického boha, kvůli konvoji indických vojenských aut. Máme tak aspoň více času sledovat blikající oltář u předního skla našeho řidiče autobusu.

V Nagaru se moc nezdržujeme a snažíme se co nejrychleji najít cestu z města. Směr Rumsu si držíme, akorát je to strašná pakárna, protože se jde více méně po serpentinami po cestě. Takže když dofuníme k cedulce Rumsu, ukazující na příkře nahoru vedoucí schody, neváháme ani okamžik a vydáváme se po nich strmě vzhůru. Na začátku vesničky odpočíváme u místní školy. Po pár minutách se konopného houští vyloupne místní dívka. Nahání nám trochu strach, páč vypadá tak lehce polobláznivě. Pořád nás láká k ní domů, že by potřebovala přečíst dopis od bratra z Anglie, což v nás moc nevzbuzuje důvěru. Zkoušíme léčku, ať dopis donese k nám, že jí ho rádi přečteme, ale ona že ne, že máme jít my s ní. Už ani nevím, kdo to navrhl první, ale během chvilky se za holčinou jménem Nikmla prodíráme marihuanou, a sotva znatelnou pěšinkou přicházíme k jejich domu. Cestou míjíme silně pohublou aolezlou kozu. Jsme usazeni v malé místnůstce v přízemí, je nám oznámeno, že u nich právě probíhá svatba ( Jsme upozorněni, že tahle svatba je opravdu z lásky!!! - žádná předem dohodnutá), a taky je nám nabídnut čaj.  Čaj je výborný a chutná nám do té doby, než se dovídáme, že mléko do něj obstarala ta olezlá koza z venku. Slabší povahy čaj nedopijí...čteme Nikmle dopis od nějakého Anglána, který asi na zdejší škole učil...zjišťujeme, že v Indii se čaj řekne intonačně stejně jako u nás, prostě čaj. Povídáme si s holkama, chlapi se s náma z nějakého důvodu moc nedruží. Nikmla vyzvídá, kam máme namířeno, a když se dovídá, kam chceme dojít, upozorňuje nás, že budeme potřebovat průvodce, protože v lese je spousta cest a není lehké najít tu správnou. My hrdinně odpovídáme, že to zvládneme bez pomoci a po pár společných fotkách se vydáváme dál za vesnici. 

Díky tomuto nakonec milému zdržení se začíná pomalu smrákat, takže když najdeme ruiny po bývalém kempu, usuzujeme, že bude nejlepší počkat do rána tady. V okolí se různě po lese popásají krávy. Stavíme stany, vaříme baštu, popíjíme desinfekcu, fotíme se a pak už jen v klidu lesa sedíme u ohně. Z ničeho nic se ze ztemnělého lesa ozve dost hororové bručení. 

První co nás napadne MEDVĚD!!! (už v Manalí se nás v cestovkách ptali, jestli máme na tenhle výlet velké nože, a že je to nebezpečné místo,...) Jsme v pasti, bručení se totiž ozývá z lesa směrem od vesnice, takže vlastně nemáme ani kam utéct. Veselá nálada nás rychle opouští a při kvílivém zvuku (tak nějak si představuju, že kvílí zvíře, které sápe medvěd) se všichni belskurychle rozcházíme do svých stanů a čekáme, který stan medvěd rozsápe svou tlapou jako první. (řešení je to nelogické, ale...). Leňa zabavuje Fančokovi MP3 přehrávač a ucpává si uši v naději, že medvěda aspoň neuslyší...do rána má Fanyna vybité baterky :o) Všecko jídlo snášíme na hromadu dál od stanů a dál děj se vůle boží nebo spíš Šivy nebo Buddhova...Myslím, že nikdo z nás toho moc nenaspal, nicméně bručení utichlo a ráno už nám stany ožužlávalo zvědavé tele.

Jo a Fanča už má stejně moc puchýřů, jako já!

Den zevlování, jelikož Roboš je stále v křečích. Takže si věštíme z ruky, počítáme BMIndex, a přikusujeme k tomu bagetu s máslem a cibulkou.

Jiřina mizí sám na průzkum okolí a my se vydáváme Starým Manalí k chrámu, kolem starých dřevěnic a roubenek, až za vesničku ke křišťálově či

sté řece s utopenou krávou u břehu. Tady se povalujeme na sluníčku zbytek dne.

Dneska má Leňa narozeniny!!! Objednat jí snídani do postele vypadá jako nepřekonatelný problém, páč místní "pohůnci" moc nepobírají, co po nich vlastně chceme. Nakonec se to daří, ale až na druhý pokus.

Jdeme zrušit jízdenku, protože podle předpovědi mají být u Shivlingu přívalové deště, a jak jsme si přečetli ve vícero průvodcích a cestopisech, o sesuvy půdy, tam rozhodně není nouze. ACHJO!

Zjišťujeme informace o trecích v okolí Manali a ťuk-ťukama přejíždíme do Vashistu. Krom mě a Fanynka jdou ostatní otestovat místní termální prameny a my zatím na ně čekáme u malého chrámu naproti termálních lázní.

Koupel netrvá moc dlouho, páč voda je tak horká, že v ní nejde moc dlouho vydržet...Roboš se vrací do hotelu, páč mu není nějak dobře, Fanyn s děvčaty se vydávajou směr vodopád, ke kterému se den po příjezdu nenedostali skrz zažívací po

tíže, a my s Jiřinkou se pomalinku pěšo vydáváme zpátky do Old Manali. cestou fotíme a zevlujeme u řeky :o)

Cesta do Manali je nekonečná, sice vše tlumí krásné výhledy ale 20 hodin je 20 hodin. Za 5 rupií za použití záchodu hajzdědkovi jsem už i já So Beautiful!

V Rothang La je silnice ucpaná v obou směrech, páč cestáři se snaží odstranit převrácenou cisternu, která blokuje průjezd. Postáli jsme si tu krásné dvě hodiny a sžíral nás pocit, že za tu dobu by jsme do Manali došli i pěšky, páč to nebylo rozhodně daleko...Volá nám "Fousek" - Jack z Lehu, důvod jsme moc nepochopili, asi si chce s někým popovdat.

Čekání si krátím sledováním pár sebevrahů, kteří zkoušejí s motorka projet mezi šutráky nakolmo dolů,aby nemuseli čekat v koloně. Přidává se k nim i náš nový objekt zájmu dredatý týpek s brýlema, takže krásné výhledy jsou u konce....

V Manalí se dělíme, my s Robošem si jdeme zamluvit bus do Gangotri a zbytek ve Starém Manalí shání ubytování. Nakonec se potkáváme v hotelu u řeky, jehož první dvě patra vypadají dost luxusně, ale to naše třetí už je pravda obyčejnější...nejhorší je, že vedle nás je velká místnost, kde se scházijou snad všici Izraelci, a že jich tu je požehnaně!, a 24 hodin se oddávají zpěvu, tanci a užívání drog. Takže moc klidu na spaní není ani v noci.

Na zdi naproti našim pokojovým dveřím je letáček s vypsanou odměnou za nalezení ztraceného Izraelce...

Večer se jdeme najíst do restaurace, dávám si výtečné těstoviny s cuketou a pak sledujeme na pokoji program s modelkama :o))