Pan Míša alias Blbeček z Ostravy se nabídl, že by mě jako na víkend vyvezl na skály. Této vydařené akci předcházel čtvrteční přesun do Ostravy v hodně ranních hodinách (z domu jsem vycházela něco před čtvrtou), u Autobusáku mě nabrala Renča, která vezla kamarádku Karolínu na talentovky do Ovy, a už se frčelo.
U stadionu ve Vítkovicích jsme byly jasně první, bo se nenašel nikdo víc natěšený,aby se na místo srazu dostavil už v šest. Řekla jsem si, že ještě omrknu, jak to na takových talentovkách chodí z jiného úhlu pohledu – pozorovatele, a shodli jsme se společně s Renčou a Honzíkem, který mě učil na prkně a taky se tam objevil jako doprovod, že už bysme ty stresíky znovu zažít nechtěli. Nicméně paní z pedagogické fakulty, která tomu celému velela, byla klasická stará učitelka a silně nám připomínala naši velice „oblíbenou“ vedoucí katedry (A vy jdete na co? my jdeme na přijímačky.. A vy jdete na co? My jdeme na záchod!). První byly na řadě běhy na 100 metrů. Jak se říká - Kašli na image, poslouchej žízeň, pij Sprite – tak tady to neplatilo. Nevím, jak se běželo tomu týpkovi ve skejťáckých rozšněrovaných botách v plandavé kapucovce nebo tomu v takových těch plátěných botkách, co jsou teď strašně v módě…tož ale jejich boj…mě to silně připomínalo díl Rychlích Šípů, kdy měli závody v atletice s Černými jezdci, akorát že se mi spíš při pohledu na běžce dralo do hlavy:
„Vždyť ten Černý jezdec beží jako sloní mládě!“ než „ Koukněte na toho Mirka Dušína,jak krásně běží!!!“…no ale nepřála bych se vidět sama, jak tam po patách funím na tartanu. Po první 15-ti stovce (dost krize) tam Renču s Honzou nechávám, páč je brutální zima a přejíždím za babičkou do Havru.
V pátek ve dvě už zas stojím pod tankem na Gagariňáku v Ově a vyhlížím Blbečka. Ten zatím dostává sprda od policie, že jim parkuje na soukromém parkálu a pak svištíme trochu jinam a Kačka s Brunem je nám v patách. Dali jsme si prima procházku po nábřeží a parkem. Kačka s pséčkem odjela domů a my se vydali na poslední Blokádu. Potěšili mě, že zas byl postavený jeden skákací bouldřík za hranu, tož jsem se kochala a dělala panu Míšovi dvorní zapisovatelku. Pak došla Leňa a zjistili jsme, že překvapení, které pro mě Míša měl je trochu past, páč mi zatajil, že pojedeme na Ráb už v pátek a já jak to už věděla, jsem netušila, že Sabotážka si nechá věci v Havru (páč ta furt nevěděla, že jedem už o den dřív).
No nakonec se všecko pořešilo, stihlo se aji zadržet funící Renču v uličkách Krpole a pak tradá na Ráb. Bylo už po půlnoci, když jsme dorazili. Na louce oheň, a co neslyším Basa! ha tak to tu je celá olomoucká smečka s Bínem v čele, podle nezaměnitelné siluety jsem na vzdálenost 50metrů rozeznala Kubózu a pak tam taky byla Lucka a další známé tváře. Večer to byl hezký, trochu se mi akorát motala šiška,jak jsem si lehla do Disco stanu.

sobota:
Ráno zima jak sviňa, fouká vítr, hledáme sluníčko, snídaně, Míša jede pro povolenku a vrací se pěšo z Bedřichova (4km do kopca), odpočinek a hurá do skal, no jenže Míša zjišťuje, že má v autě lezky, tož běží zas dolů a pak nahóru, mezitím olomoučáci odchází do skal. Po půl hodině se vrací Bín se slovy, už se nikdy nebudu nikomu smát, že něco zapomněl a loví ve stanu lezky…pravda neměl to pro ně tak daleko…asi za půl hodiny z lesa vybíhá Mara, že nechali v autě lano. Pak už se Míša vzchopuje a vyrážíme do skal aji my! Začínáme tradičně U Buku, kerý už tam od zimy v podstatě není a je to tam bez něj divné. Dáváme cestu a jdeme na oběd, šílená morálka, pak zaleháme na slunko do řady mezi ostatní „lezce“ a nahříváme se.
Pak se teda zas rozhoupeme a jdem na Květinu, kde jsme přelezli pěknou pětečku s nechutným krokem a daří se mi ukecat Mišana, aby mi vytáhl Hranu Riga, mou vytouženou cestu…druhou půlku jsem si už moc neužila, páč jsem měla omrzlé prstéčky a spíš jsem přemýšlela,jestli se vůbec držím nebo co…no a pak rychle na pivo a na výpečky..no a pak jsme pana Míšu neuhlídaly a šly jsme zpívat k ohňu, kde kolovalo vínko a v pokročilých hodinách jsem aji já drnkala na basu a bylo moc fajn…v noci jsem jenom slyšela, že Míša nemože spát, ale nevěděla jsem proč…stejně tak jsem zaspala sexuální dovádění ve stanu vedle nás (prý minimálně 3 čísla) – asi se řídili heslem: Komu v noci spacák šustí, toho štěstí neopustí…

neděle:
Na snídani fasuju od Bíňoska utopenca, Míša je nějaký nemluvný, jdeme snídat, lézt už prý ne-e, páš pan Míša běhal aji přes noc a tak byl unavený. Ještě se zdravím s Madlou, kerá sem došla s přítelem na vélet a pak frčíme do Olmika, a já ve čtyři startuju našu káru a mířím do Holešova doplňovat Čuřu při promítání fotek AU+NZ v čajírně U Pythona.
Celé čtyři dny byly dost náročné a v jedenáct večer jsem už měla docela blbý pocit z toho řízení ve tmě a děkuju panu kamioňákovi, co jel celou dobu přede mnou a nezpanikařil, že jsem za ním v závěsu celých 50km, bo mě krásně navedl až domů…příště zas ale plus víc lezeckých pokusů!!!