Tak mě taťulda zlákal na nedělní vyjížďku po našich „kančích hřbetech“ s cílem Posluchovská hospůdka, kam tatin s kolegama jezdí na různé oslavy a jelikož se blíží konec školního roku, je na čase zamluvit pedagogům závěrečnou veselicu, že přežili další rok s parchantíkama ve zdraví :o)
Tož všemu předcházelo klasické doprošovaní se Eržiky, zda by mi nepůjčila svoje kolo, bo to moje, už dva roky netočilo kolečkama a je v celkem zbědovaném stavu a navíc prasecky těžké…takže jsem si zas vyslechla, že mi nic nepučí, že si to moje mám dát do kupy, a že ona to kolo furt pučovala tatovi a že už jí to nebaví a pak ještě cosik a pak konečně donesla klíček od zámku a odešla z domu :op
My jsme s taťuldou pokojně zbaštili k obědu palačinky s jahodovou pěnou, já si šla zprůchodnit pokojík a on jakožto klasiky po každém obědě o víkendu a při každém přenosu závodů motorek nebo formulí na dráze po 8. kole usnul…
Mezitím začlo hřmět, což zmírnilo moje obavy z toho, že na trase někde pojdu, bo ona ta začínající angína a půlroční nic nedělání, docela nahání strach. Bouřka se nakonec našemu městu bohužel vyhla velkým obloukem, tata se ve tři vzbudil a mě nezbylo nic jiného, než sejít do sklepa pro kolo, dofouknout přední dušu, nasednout a jet…

Na rovince do Samotišek to šlo podezřele hladce, jenže čím víc jsme se blížili k bájné serpentinové zatáčce a nekonečně táhlému stoupání na Sv. Kopeček, tím víc jsem se začla zadýchávat…to přece nemožu nikdy vyjet, problesklo mi hlavou…toď umřu, no jo, to je jasný!...na kruháču pod kopcem jsem přelupala řetaz na styl Večerníček a začla stoupat, v půlce kopce mi taťulda lehce ujel..to mě ale bylo jedno, bo já se hryzla a řekla si, že prostě nezastavím, dokud mě netrefí a já prostě neodpadnu do příkopa…před cedulí Svatý Kopeček jsem si znova ověřila,že se musím naučit pořádně plivat, bo to s tím s čím jsem si ozdobila ruku od ramena k lokťu, bych moc parády nenadělala..takže jsem musela nuceně zastavit a před vjezdem do civilizace se očistit travinou :o)) no co koníky taky vždycky po vyjížďce čistijou slámou!!!!…vesnicí už jsem zas projela čistá a krásná :o)

…Z Kopečka jsme vyfuněli ještě jeden kopeček, a sjeli do Radíkova, za Radíkovem nás čekalo poslední stoupání a polňačka natolik zarostlá trávou, že jsme museli ze sedel…taťulda se přiznal, že je lehce indisponován ze včerejšího véletu s pedagogickým sborem za krásami Lednicko-Valtického areálu se zakončením ve sklepě koštováním nejrůznějších vínek….čímž mě potěšil, bo tempo jízdy mě naprosto vyhovovalo…u polňačky rostly třešně, tož jsme to nemohli nechat bez povšimnutí, no a pak už jsme u křížku zase nasedli, projeli kolem břízy, na kerou si tatin brousí už dva roky nejen zuby ale i pilku, páč už vidí, jak z ní šlehají plameny u nás doma v krbu :op
U Posluchova jsme se stavili ještě u jednoho nádherného stromu, co má strašně zvláštní květy a název a příště,až tama pojedu, tak ho vyfotím, abyste aji vy věděli, co nám tu roste za poklady...V hospůdce na návsi, se zamluvilo pohoštění na daný den, my si dali Kofolu nevalné chuti, tata pokonverzoval s svým bývalým učněm a sjeli jsme parádním sešupem do Hluboček. Kdybych nestudovala to co studuju a nebyla v kontaktu s vozíčkářema a nevěděla, co se tuhle našemu Frantovi z Hudy přihodilo na kole, tak to z toho kopce pustím víc, ale takhle jsem se fakt bála…
Z Hluboček už jsme zvesela svišťáli domů, cestou tatina zdravil nějaký bajker, nic méně jeho mávnutí zůstalo bez odezvy…a já si do dneška myslela, že se zdraví jenom řidiči autobusu Em Há Dé v Olomouci a kamioňáci…chmm to jsou mi věci!…V Bystrovanech, jsem ještě chvilku zapřemýšlela., kerýpak z těch dvou rozestavěných domů je Kelímka a Lukáše a Besule-Běsule, taky jsme projeli kolem opilého pána s rozseklým obočím a pak už jsme byli zas doma…
Joj tož velice příjemné to bylo, sebe sama jsem překvapila nečekaným výkonem a přežitím celé akce (se musím pochválit, když to nikdo jiný za mě neudělá) a to kolo si fakt budu muset pořídit, sice koloběžka je koloběžka, ale….

P.S.: Jméno Líná svině má už mnohaletou historii, všecko to začlo v Bechyni v roce 2004, kdy jsme pod tímhle poetickým názvem týmu s Čuřou absolvovali první koloběžkové závody, kde jsme sloavnostně ozdobili naše kolobky těmahle úžasnýma nálepkama, výstižné a trefné...takže tak..