V sobotu ráno jsem posnídala s naší sestřenkou Pabu a vydala se na kolobrndě na nádr. Již předem bylo dané, že z Kroměříže nevyjedem na čas, ale popravdě jsem si myslela, že hlavní vinu na tom bude mít jakožto klasicky Čuřa. Ale i mistr tesař se utne.
Před devátou jsem byla vzorně nachystaná pod okny Čuřova paneláku, nicméně Pecova nádherná dodávka nikde. Tož mě Čuřa pozval domů, páč podle ranního telefonátu s Pecou vše nasvědčovalo tomu, že hned tak nepojedeme. Za zdržení mohlo Pecovo poctivé loučení s kolegyní z práce předešlý večer a následné intervalové pročišťování trávícího traktu. Takže tradice zůstala zachována, bo přesně ve stejné situaci jsme se octli před dvěma lety.
Na konci Kroměříže jsme nabrali dvě stopařky, keré měly namířeno domů do Budějovic, tož jsme jim trochu pomohli a dovezli je do Soběslavi. Pro holky to asi musel být silný zážitek, bo Peca měl při řízení stále připravený v jedné ruce blicí sáček, který v zatáčkách a při větší rychlosti pěkně šustil. Posléze sáček odložil, bo se mu namotával na ruku a vyměnil ho za termohrníček přezdívaný od té doby šálek, do kterého co chvilka odplivoval. Po dobu jízdy se mu ho podařilo 4x naplnit. Nepočítaje 4 bezpečnostní zastávky, kdy na jedné z nich vyhnal rodinku od jistě chutného oběda.

Moc jsem už nevěřila tomu, že do Bechyně stihneme dojet před začátkem hlavního závodu, čas utíkal nepřiměřeně rychle k ujetým kilometrům. Nakonec jsme přijeli za pět minut dvanáct ( ve skutečnosti za 15minut start), nahodili na sebe Anděly zapůjčené z psychiatrické léčebny Kroměříž, kde jsme se ještě ráno stavovali a díky Fidovi, kamarádovi Čuři a Peci, kerý tam pracuje, jsme měli aspoň nějaký převleček.
Zapsali jsme se jako poslední, vyplázli tučné startovné, obdrželi lístky na pivko a klobásku, vyfasovali čísla a pelášili na start. Peca ještě stihl sjet do dodávky pro foťák a při návratu se v podstatě zařadil do houfu koloběžkařů, který se právě rozjížděl na 4,3 km dlouhý okruh. Dali jsme si závazek, že se pokusíme dojet jako poslední a pozměnit tak dlouholetou tradici, kdy na posledním místě vždy končíval Bobina, týpek, co okruh jede s ploutvemi na nohách a poslední úsek jede s plynovou maskou a na náměstí se koupe v kašně. Ze začátku závodu jsme jeli bok po boku trabanto-koloběžce, která nemá chybu, pak jsme se zařadili mezi pěti a osmi koloběžku a drželi s nima krok až ke sjezdu do Zářečí. Cestou jsme se kochali vyhlídkou z mostu na údolí Lužnice, starší část Bechyně a Zářečí, což fakt stojí za to! Následný sjezdík byl asi nejhezčí úsek trati, při kterém se málem vysekal v jedné zatáčce Peca, bo mu vjel do cesty rychlejší protivník a pecova koloběžka se v zatáčce lehce šmýkla.
Dole u řeky na nás už čekala první kontrola a lahváč Klasiku (pěkně nechutné pivo), tak jsme si ho řádně vychutnali a tím se octli mezi posledníma, za náma byl už jenom jeden človíček, těžko říct, za co jel převlečený, bo to šlo dost špatně identifikovat. Na této kontrole se na nás byl kouknout pan Kačer (pan Rubeš z RP), kterého jsme tam zaznamenali už i na předloňském ročníku. Po této následuje táhlý kopeček na náměstí Bechyně, a v něm Čuřa usoudil, že je vhodná chvíle pořídit foto v kopci silně pobledlého Peci v zádech s pohřebním vozem, kerý každoročně sbírá odpadlíky nebo příliš pomalé jezdce…ale to by nebyli kluci z Kroměříže, aby cosik nebylo špatně a tak jsme brzy zjistili, že ve foťáku jsou vybité baterky :op nu což, to už nás dojel pohřebák a pan řidič se nás optal, jestli chceme svézt. Nejdřív jsme váhali a pak to rozlousk Čuřa, řekl že jo a tak jsme tam i s týpkem naskákali všichni 4…no když je ta příležitost, tak proč si to nezkusit…akorát to tam vzadu, kde jsme seděli na nosítkách, kam se dává rakev, obstojně smrdělo. Při rozjezdu Peca málem vypadl ven jak to cuklo a tak jsme se pak smáli tomu, že by to byl dobrý paradox, kdyby se pak v novinách psalo: P.K. zahynul po pádu z pohřebního vozu… Na posledních metrech kopce těsně před náměstím jsme dojeli Bobinu a zdravotní sestřičku a začli jsme volat, že chceme ven, že si ten kopec chceme poctivě vyjet. Tak nám pohřebák zastavil, my vyskákali, vyskládali kolobrndy a pokračovali po svých. Letošní ročník byl ochuzen o pány požárníky a jejich dávku ledové spršky z vodního děla, a tak jsme jen vyfasovali flašku s mlíkem, dvakrát foukli do balonku, který nám pak slečna píchla nehtem, místo toho aby nás ho nechala dofouknout až do konce. Peca se pak snažil donutit Bobinu, aby dojel do cíle před ním, jenže to prostě nešlo a Bobina dojel zas jako poslední…což bylo trapné…
Po závodě jsme se šli s Čuřou okoupat do studeného bazénu, zatímco Peca dospával deficit. Na kurtech si to opětně rozdával pan vládní Kalousek, tož se nám hned udělalo zle…Peca ho následně přejmenoval na Luxe a už mu to zůstalo:o)))) stejně tak, jako jsme nazvali obyvatele Jižních Čech Konstruktéry sádrových trpaslíků :op….trpaslíci se pak objevili v textech skoro všech písniček(jež tam Peca mistrně dosadil za jinčí slova), které hrála místní kapelka dělající čím dál větší pauzy po čím dál míň písničkách…zezačátku jsme chválili to, že se se pivo točí do skla, ale jen jsme to dořekli, konstruktéři trpaslíků, začli hromadně tříštit sklo o chodník a trávník, takže se brzo začlo procházet mezi střepama. No mě nějak celý večer bralo spaní, takže se mnou moc zábava nebyla a kolem druhé hodiny ranní, jsme už ulehali do spacáků, Peca v autě, já s Čuřimírem na tribuně místního stadionku (tak jsem zavzpomínala na Korsiku, jak jsme s Tomem bivakovali tři noci na tribuně v Corte:o). Ráno kluci zašli na polívku a vyrazili jsme k domovu.Ve Strmilově jsme se marně pokoušeli najít bájný kopec Strmilovák a v Telči jsme si udělali kulturně poznávací pauzičku spojenou s projížďkou na koloběžkách po městě a závěrečným posezením nad medovníkem a oslavou svátku nejmenované účastnice tohohle výletu. Pak jsem spala, u Brna jsme nabrali děsně smrdící stopaře holku s klukem, keré jsme zas vysadili u Vyškova. Před Kroměříží jsme se posmáli zas, bo na celé trase po jižních Čechách jsme neviděli jediný stánek s trpaslíkama a tady u cesty se jich na nás smálo hned několik:op…Dojeli jsme do Krompla, na nádraží jsme potkali Bena s Peťkou, já se rozloučila a frčela domů… musím říct, že to byl vydařený víkend, škoda že byl tak krátký, závody oproti minule mě trošku zklamaly, Rožnováci nepřijeli a já si domů dovezla památeční talířek ze závodů :o)