Poslední slanění na Velkým Rábu
A nastala ona toužebně očekávaná chvíle, kterou k smrti nenávidím...rozhodnutí, co s víkendem. Jakožto obvykle a naschvál na programu není nic a nebo minimálně 4 akce... a teď babo raď! No Nakonec jsem kvůli zdravotnímu stavu volila akci méně zátěžovou a to Poslední slanění tady u nás na Moravě...Tož jsme s Fjantíkem v Hudáču ukuli plán, že v sobotu ve 13:50 přistaví bourák na litovelské autobusák, kam já přisvištím busíkem a pofrčíme...no jo, jenže to by nesměl být Fjanta lopata! Takže když jdu na bus, nevěřím vlastním očám, bo tam je Fjanťulín se spacákem v ruce, a teprve jede z práce dom. Nu což, takže naskakuje lehké zpoždění, ale není kam spěchat a aspoň jsme pěkně pokonverzovali cesto do Letovle.
No kolem druhé už tůrujeme motor z letadla, ukrytý pod kapotou Favoritka a za zděšených výkřiků Fjantina :" Já nic nevidím!" vyrážíme. Ze srandy si rýpu, že bych si aji pustila rádijo, bo je očividné, že tam žádné není,ale Fjanta mě přelstívá a z palubní přihrádky vytahuje luxusní tranzistoráček a já začínám slzet.
V Bedřichově necháváme auto a začínáme stoupat. Moje dva spacáky se mi pronesly asi na prvních stech metrech a už cítím, že to zas bude dřina do teho kopca. 
Navíc Fjantík začíná prudit s oblíbenou otázkou a co třetí krok se ptá :"Už tam budem?" v půli kopca ho humor přešel a pak už se smál jen mě, jak sbírám jen vybrané odpadky po prasáckých výletnících.
Navíc Fjantík začíná prudit s oblíbenou otázkou a co třetí krok se ptá :"Už tam budem?" v půli kopca ho humor přešel a pak už se smál jen mě, jak sbírám jen vybrané odpadky po prasáckých výletnících. O tom, že mám přijet nikdo nevěděl, tak mě ani nikdo nečekal, narozdíl od Fjanty, kerý pár telefonáty a zprávami mystifikje Kumbálka, že teda nedorazí a ten to těžce nese.
No a pak jsme se vynořili z lesa do mírné mlhy na mýtince před hospodou a to už nás zmerčila Papája a běžela nás uvítat.
Po postavení Fjantova úžasného nového stanu, do kterého celou noc nepřestalo zatékat, jsme sežrali Kumbálovi a Leňě oběd a přesunuli jsme se do hospůdky, která byla ze čtvrtiny zaplněná známými tvářemi...pravda Martin Minařík mi povědomý byl hned od začátku, akorát jsem mu nemohla přijít na jméno, tak jsem na něho tak dlouho čučela, až mě to docvaklo a on mohl přestat mít blbý pocit, proč ho tak hypnotizuju. A taky jsme popřáli v mjúzik pauze Bíňoskovi k těm jeho narozkám a poodhalili jsme tajemství výborné malinovice, ketrá se stala nápojem večera...já se teda po tom středo-čtvrtečním zážitku držela a až do osmi jsem usrkávala Kofolu, pak mi byla nabídnutá domácí slivovička od Kozla, a to se neodmítá, no a pak už to bylo jedno...a tak se povídalo, testovalo Jeníčkovo vybavení (vozéček, berle a límec na krk), zpívalo a hrálo se na kytary, basu, foukací harmoniku, mandolínu...a schovávalo se za sloupama, před věčnými zvači na panáka (že Fjantíku, srabíku!)... a tak se veselilo až do rána. Já teda odpadla kolem jedné, ve stanu jsem po půl hodině, kdy mi třesavka nedovolovala usnout, na sebe natáhla i druhej spacák a pak už to byla lahoda, až na ty polozmrzlé nohy.
Ráno v devět jsme už v podstatě měli sbaleno, bo nás nebavilo jen tak ležet, rozlóčili jsme se a odfrčeli zas do Letovle, kde mě Fjantin se škodolibým úsměvem vysadil u babičky a zmizel na oběd. Babička byla z mé návštěvy očividně překvapená, nicméně, něco k obědu se pro mě našlo, pak nastala Tour de Hřbitovy a nákup talířků v Glóbuse a konečně jsem se dostala domů do své postýlky a mohla jsem začít v klidu odmrzat.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentářů:
:) pěknej vejlet... já od komplu, v teplé místosti s pořádnou kupicou žvance, jen tiše závidim :)
Sósede, no jo, ale ty zas budeš pánem ulic v Maiami...bo kudyma se to teď řítíváš v tom svým bouráku :o))) a pak kdo je víc?!
to je fakt...já su mástr of Majami..:D
Okomentovat