Nejrychlejší výlet v Jeseníkách, co jsem kdy zažila ...
Jelikož se mi nechtělo čekat na odjezd na Rabštejn až do soboty, rozhodla jsem se, že vyrazím do Jeseníků, přespím na Jelení studánce a ráno dojdu na Ráb. Tož v Albertu jsem si vzpomněla, že jsem doma nechala karimatku, takže ještě bežím pro ni domů. V bance mi to hlásí, překročený limit karty, super, ještěže u přepážky není fronta. Tramvaj nejede, takže sprint na autobusák. Připadám si jak v tropech, vedro a vysoká vlhkost a ze mě odtýkají potůčky potu. Celou cestu se obloha tváří přijatelně, takl si říkám, že by to mohlo klapnout a že bych třeba někde na hřebeni nebo pak na Jelence mohla potkat Čuřila s Jardou, keří by se v té oblasti měli taky toulat a měli za náma dojít na Ráb.
V Karlové Studánce nezapomínám zastavit u zdejších železitých pramenů a dávám si pár doušků na osvěžení. Pak vyrážím k začátku trasy podél vodopádů Bílé Opavy. Nahoru na Ovčárnu by to mělo být 6 km z parkoviště, kde mě vyhodil autobus a kde mi jedna strašidelná paní, se zkaženýma zubama stačila vylíčit, jak se seznámila se svým mužem na Malé Fatře, který tam dělal dobrovolníka HS a byl přivolaný k výpravě téhle paní, kde jednoho klučinu zabil blesk...významně na mě pohlédla a řekla ještě významněji, že dneska bude rozhodně bouřka a jestli jdu sama, když jsem jí na dotaz, kde budu spát, odpověděla, přeskočila ji jiskra v oku, ujistila se, že tam chci spát sama a sdělila mi, že tomu místu se synem říkají "Hotel smrti"...což mě naprosto uklidnilo a zahnalo veškeré pochybnosti o tom, že se mi nic nestane. Svou troškou do mlýna přispěl ještě Peca, který mi volal, abych se vrátila, že prý v horách už dva dny prší, kluci to zabalili, jedou domů, páč jsou nemocní. A jakmile se zeptal, kde chci když tak přespat, hned se zjišťoval, jestli se nebojím a jestli mám svůj švýcarák...zatrnulo mi, páč švýcarák zůstal doma a já si dala dohromady blesky-hotel smrti-bezbranost a už jsem se tak moc na tu noc netěšila.
Navíc u kontrolní budky Ochranářů začla parádní průtrž mračen...A je to tu! řekla jsem si a optala jsem se šikovného ochranáře v budce, jestli se tam můžu nachvilku schovat a počkat, jestli to nepřestane, a pré že můžu...asi čtvrthodinu po mě, dorazil k budce pán a taky váhal, jestli jít dál nebo ne. Déšť ustal, tak jsme si řekli, že to zkusíme. S pánem jsme dobře pokecali, říkal, že je z Ostravy, dělá u Báňské záchranné služby, potápí se a je jeskyňář, ženu a dcery nechal dole, bo se jim nechtělo...cesta začla utíkat o dost rychleji v momentě, kdy začla bouřka, blesky kolem nás svištěli a hřmělo dost hrozivě...na cestě jsme potkávali různobarevné igelitové rodinky a já už toužebně vyhlížela střechu od hotelu Figura...byl to docela úprk, páč pán, i přes to že říkal, že má osobní rekord na Lysou horu v Beskydech po červené 1h15min, byl silně zadýchaný, když jsme se zastavili nahoře u parkoviště, abysme si pohladili hnědou ovečku.
Rozloučili jsme se drtícím stiskem ruk, kdy jsem měla pocit, že budu mít z prstů a dlaně maso-kostní moučku, on odjel dolů autobusem a já šla vyčkávat. Po relaci s Čuřilem, jsem zjistila, že tak hnusně je tu už delší dobu a že on má sopel jak šráky a jedou dom. Tak jsem si přes mamču vyzjistila, kdy mi jede poslední bus domů a čekala jsem, jestli nastane změna. Asi za půl hodiny, přišlo pokušení - přestalo pršet, mraky se zvedly a bylo fajn, tak jsem si řekla, že odvážnému štěstí přeje a vykročila jsem vstříc Petrovým kamenům...ale...asi v půlce stoupání mraky znova klesly, kolem vysílače na Pradědu jsem napočetla osm blesků, než nadobro zmizel za hradbou mraků a já zas bleskurychle seběhla pod stříšku na Ovčárnu, páč začlo opětně chrstat a už nepřestalo. A tím skončil můj výlet do Jeseníků, nasedla jsem na bus a jela jsem dom umýt nádobí, na které jsem si jaksik od včerejška nenašla čas a maminka mě za to přestala mít ráda :op
fotodokumentace zde :
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
0 komentářů:
Okomentovat