Původně to vypadalo, že mě tento fesťáček mine, nicméně po té co Kikóša donesla do Uhláče letáček s programem, došlo k rapidnímu obratu. Kdyby teda ovšem zase tristní stav financí lehce neutlumil moje plány. Nicméně na první filmek jsem byla pozvaná Sabotážkou a její kamarádkou z práce. Durakovo: vesnice bláznů...

Vesnice Durakovo leží nedaleko Moskvy. Na místním zámku vládne tvrdou rukou Michail Fjodorovič Morozov, který vychovává svěřené ovečky – zbloudilé mladíky, zkrachovalé existence a děti vysokých státních představitelů – k disciplíně, lásce k bohu a především k vlasti. Morozov je typickým představitelem mocných dnešního Ruska. Má konexe na nejvyšších místech, peníze, vliv a autoritu. Snímek režisérky Nino Kirtadzeové, oceněný Cenou za nejlepší dokumentární režii na festivalu Sundance, ukazuje, jak se země po svém vypořádala s pokusy zavést demokracii a nyní znovu usiluje o postavení světové vojenské supervelmoci. Lékem na bolavou ruskou duši se pro mnohé stal v putinovském Rusku všeobjímající nacionalismus hraničící s xenofobií, ke které jsou – jako například v Durakovu – vychovávány i děti. Když ve snímku Morozov vyjmenovává základní pilíře, na kterých vládnoucí nacionalisté obnovili myšlenky velkého Ruska, tedy bůh, car a vlast, je zřejmé, že myšlenky o demokracii a svobodných volbách pro vládnoucí elity nic neznamenají.

No dokument to byl zajímavý, nicméně že by mě zas až tak něco dal do života to ne.

Ve čtvrtek jsem do kina vyrazila sama, páč se nenašel nikdo, kdo by šel se mnou. V devět začli promítat: V Barkingu jsou všichni bílí.

Obyvatelé londýnského předměstí Barking se obtížně smiřují s desetitisícovým přílivem přistěhovalců z celého světa. Dokument s nečekaným humorem přibližuje postoje starousedlíků vůči novým, kulturně odlišným sousedům.

Tak a tenhle filmek mi zase přesně potvrdil můj názor na anglickou společnost, věřím, že není nic příjemného, když se vám do starých zaběhnutých kolejí vklíní něco nového, co narušuje " životní klid a stereotyp", nicméně házet všechny do jednoho pytle, aniž by si člověk o druhém zjistil, co je vlastně zač, je pěkný hnus. Navíc ona typická anglánská přetvářka, kdy paní, která brojí proti černochům v její čtvrti, je s manželem pozvaná k jedné Nigerijské rodině na večeři, při v stupu nasadí oblíbenou fistulku a přesládlý hlas a začne malinkýho černouška zasypávat osloveníma: " My sweetheart" apod., a doma ho pak pomlouvá, tak to je přesně to z čeho se mi z nich chce zvracet...V takových epizodách se celé kino smálo, a já tak přemýšlela, kolik z těch lidí tuší, že takhle se chová 80% všech Angličanů (a nebo taky ne a já je hážu všechny do jednoho pytle, podle pár zkušeností a jsem úplně stejná jak oni... i když s kým jsem se bavila a byl v Anglii určitou dobu, tak mi tenhle názor jen potvrdil..kdo ví?!).

No a poslední dokument, na který jsem se vydala bylo : Kongo, hluboké ticho. King s Jiříkem mi teda následně v hospůdce vyčetli, že jsem je nevzala taky, bo museli poslouchat nářky zbytku třídy o získávání zápočtu a problematice zkoušek, jenže kdo to mohl tušit, že by chtěli jít taky!?

Občanská válka v Demokratické republice Kongo je jedním z nejvleklejších a nejzapomenutějších světových konfliktů. Přestože na dodržování míru po letech válek dohlížejí tisíce vojáků OSN, především na východě země se stále bojuje. Oběťmi vleklých bojů jsou také statisíce dívek a žen, které jsou masivně a velmi brutálními způsoby znásilňovány. Kromě častých zdravotních problémů trpí znásilněné ženy mnohdy i vyloučením z vlastních rodin a zavržením okolím. Konflikt za sebou nechává také celou generaci sirotků počatých násilím. Sugestivní snímek americké dokumentaristky Lisy F. Jacksonové přináší znepokojivá svědectví o životech a utrpení znásilněných žen ve válkou zbídačené zemi. Autorka pátrá po příčinách současného jevu, kdy znásilnění není pouhým násilným aktem a výrazem chtíče vojáků, ale stává se systémovým prostředkem k porážce a ponížení nepřítele. Snímek obsahuje autentické výpovědi nejen obětí znásilnění, ale i jejich pachatelů. Citlivost režisérčina přístupu k postavám filmu umocňuje skutečnost, že byla kdysi sama brutálně znásilněna.

Myslím, že název Hluboké ticho, je naprosto výstižný název, protože po skončení filmu bylo v kině hrobové ticho. Ono taky se není co divit, když si člověk poslechl tolik příběhů zneužitých žen a představil si násilí, kterého se na nich vojáci, jak místní tak z vedlejších států, dopouštějí. Jenom jsem nevěřícně kroutila hlavou nad zdůvodňování svého chování vojáky a s jakou samozřejmostí se k tomu staví. Mrzí mě ta bezmoc, když vidíte čtyřletou znásilněnou holčičku, zmrzačené ženy, děti s panickou hrůzou v očí a s traumatem z násilí, kterého byli svědky a víte, že jim všem nemůžete nijak pomoc...Dost mě šokovala Lisa Jacksonová, která tento dokument natáčela, protože těmto ženám dovezla jako drobné dárky laky na nehty, rtěnky, parfémy...nevím na co tyhle věci budou ženám, které musí každý den pečovat o děti, pracovat a obstarávat jídlo...,podle mě by jim víc pomohlo jídlo a oblečení...nicméně paní Jacksonová asi ví víc.....