Jaj...o tom, že tohle setkání proběhne jsem se dověděla dva dny předem a to úplnou náhodou...taky jsem celé ty dva dny váhala, jestli se mám za svými spolužáky ze Základky vydat nebo ne. Obavy z toho, že si s nima nebudu mít co říct, převládaly, nicméně jsem se kousla a šla:o)

Uvítání mě nijak nepřekvapilo, páč jsem tak nějak podvědomě tušila, že naše třídní učitelka mě nepozná a taky to tak bylo. Zamyšleně na mě koukla a zeptala se: "A ty jseš kdo?....Tebe já jsem učila?...Počky, počky, já tě zkusím poznat aspoň podle seznamu jmen!"....nepoznala :o))) Ani když jsem jí napověděla, že jsem seděla v lavici s jednou její z nejmilovanějších žaček (a mou nejlepší kamarádkou)...takže z toho vyplývá, že jsem celou tu dobu byla ve stínu Kamči a zas na druhou stranu mě to ani moc nemrzí...

Takže uvítání jsem měla za sebou a následoval křížový výslech od těch všech, které jsem celé ty roky nepotkala. Kolik máš dětí? A co manžel? A máš teda aspoň přítele, že?! Nemáš?! A kde pracuješ? Ty nemáš ani práci?! A co teda vlastně děláš? ... nejdřív jsem si připadala jako největší loser, protože na všechny tyhle otázky jsem jediná já odpověděla záporně...pak ale podle toho, co jsem si poslechla za příběhy, mi došlo, že možná tak ani nejsem loser ale jsem jedna z nejšťastnějších človíčků z naší třídy...I když to chvilkama bylo rozpačité, nakonec to byla docela sranda a to taky díky mojí dobré kamarádce Janče, protože kdyby ona tam tak dlouho nevydržela, tak já sama bych zmizla už v sedm hodin (a to jsem tam došla o půl sedmé)...né že by to stálo za prd, ale nějak jsem nedokázala najít téma o kterém bych se s ostatníma mohla pobavit...

...tak uvidíme a třeba to bude příště zase o chlup jinčí ;o)