"Dobré ráno, krásný den, ať ti slunce v duši září jen!"

Balíme a snažíme se vecpat naše batohy do Ťuk-ťuka, který pak s náma má problém vyjet i malý kopeček. Dneska se nám daří vyhecovat pana řidiča natolik, že přejíždíme aji Robošovu družinu.Ve starém Manali začíná nekonečné shánění plynové bomby k vařiči. Nakonec se nám daří přemluvit známého majitele obchodu, aby sehnal klíče od místnosti, kde mají poslední bombu...to vše  zvládáme do 10té hodiny dopolední v neděli a v 11 už sedíme v autobuse směr Nagar. Cesta se časově prodlužuje kvůli oslavě jakéhosik indického boha, kvůli konvoji indických vojenských aut. Máme tak aspoň více času sledovat blikající oltář u předního skla našeho řidiče autobusu.

V Nagaru se moc nezdržujeme a snažíme se co nejrychleji najít cestu z města. Směr Rumsu si držíme, akorát je to strašná pakárna, protože se jde více méně po serpentinami po cestě. Takže když dofuníme k cedulce Rumsu, ukazující na příkře nahoru vedoucí schody, neváháme ani okamžik a vydáváme se po nich strmě vzhůru. Na začátku vesničky odpočíváme u místní školy. Po pár minutách se konopného houští vyloupne místní dívka. Nahání nám trochu strach, páč vypadá tak lehce polobláznivě. Pořád nás láká k ní domů, že by potřebovala přečíst dopis od bratra z Anglie, což v nás moc nevzbuzuje důvěru. Zkoušíme léčku, ať dopis donese k nám, že jí ho rádi přečteme, ale ona že ne, že máme jít my s ní. Už ani nevím, kdo to navrhl první, ale během chvilky se za holčinou jménem Nikmla prodíráme marihuanou, a sotva znatelnou pěšinkou přicházíme k jejich domu. Cestou míjíme silně pohublou aolezlou kozu. Jsme usazeni v malé místnůstce v přízemí, je nám oznámeno, že u nich právě probíhá svatba ( Jsme upozorněni, že tahle svatba je opravdu z lásky!!! - žádná předem dohodnutá), a taky je nám nabídnut čaj.  Čaj je výborný a chutná nám do té doby, než se dovídáme, že mléko do něj obstarala ta olezlá koza z venku. Slabší povahy čaj nedopijí...čteme Nikmle dopis od nějakého Anglána, který asi na zdejší škole učil...zjišťujeme, že v Indii se čaj řekne intonačně stejně jako u nás, prostě čaj. Povídáme si s holkama, chlapi se s náma z nějakého důvodu moc nedruží. Nikmla vyzvídá, kam máme namířeno, a když se dovídá, kam chceme dojít, upozorňuje nás, že budeme potřebovat průvodce, protože v lese je spousta cest a není lehké najít tu správnou. My hrdinně odpovídáme, že to zvládneme bez pomoci a po pár společných fotkách se vydáváme dál za vesnici. 

Díky tomuto nakonec milému zdržení se začíná pomalu smrákat, takže když najdeme ruiny po bývalém kempu, usuzujeme, že bude nejlepší počkat do rána tady. V okolí se různě po lese popásají krávy. Stavíme stany, vaříme baštu, popíjíme desinfekcu, fotíme se a pak už jen v klidu lesa sedíme u ohně. Z ničeho nic se ze ztemnělého lesa ozve dost hororové bručení. 

První co nás napadne MEDVĚD!!! (už v Manalí se nás v cestovkách ptali, jestli máme na tenhle výlet velké nože, a že je to nebezpečné místo,...) Jsme v pasti, bručení se totiž ozývá z lesa směrem od vesnice, takže vlastně nemáme ani kam utéct. Veselá nálada nás rychle opouští a při kvílivém zvuku (tak nějak si představuju, že kvílí zvíře, které sápe medvěd) se všichni belskurychle rozcházíme do svých stanů a čekáme, který stan medvěd rozsápe svou tlapou jako první. (řešení je to nelogické, ale...). Leňa zabavuje Fančokovi MP3 přehrávač a ucpává si uši v naději, že medvěda aspoň neuslyší...do rána má Fanyna vybité baterky :o) Všecko jídlo snášíme na hromadu dál od stanů a dál děj se vůle boží nebo spíš Šivy nebo Buddhova...Myslím, že nikdo z nás toho moc nenaspal, nicméně bručení utichlo a ráno už nám stany ožužlávalo zvědavé tele.

Jo a Fanča už má stejně moc puchýřů, jako já!