Už od pátku,kdy bylo stanoveno, že v neděli vyrazíme, jsem vedla dlouhosáhlé úvahy, na kterém z prvních dvou kilometrů vypustím duši a odeberu se do věčných lovišť.

Neděle sedm ráno, nějak mi dělá problém vstát. Nakonec vstanu, páč musím. Po snídani sedáme do auta a vyrážíme směr Jeseníky. Nejdřív zkoušíme zaútočit od Anenské Huti, nicméně tam je málo sněhu a když je, tak silně namrzlý. Takže se otáčíme a míříme na Ovčárnu. Jelikož návštěvníků hor, díky jarním prázdninám, je víc než dost, na Hvězdě už není kde zaparkovat, tož sjíždíme do Karlovy Studánky a z parkoviště kyvadlem vyjíždíme na parkovisko už zmiňované Ovčárny. Počasí je perfektní, sluníčko, modrá obloha, akorát kdyby tak nefučelo! U Vojenské zotavovny taťulda nanáší červeňák a vyjíždíme. Já teda spíš vyťapávám. Tři roky nestátí na těhle prkýnkách a necítění se na nich, pozoruju od prvních krůčků. Nejdřív míříme na vrcholek Pradědu, kde už je teda solidní fučák, takže mi dělá problém se dostat po té ledové krustě ke vchodu vysílače. Po malé sváče sjíždíme na Švýcárnu, přes Kamzík Pod Petrovku, kde se pak napojujeme na červenou od Červenohorského sedla a přes Jezerníky se vracíme zpátky ke Švýcárně, na Ovčárnu a autobuskem zpátky k autu. Jízda to byla kouzelná, hodila jsem dva tygříky, z toho jednoho, když jsem při sjezdu vystupovala ze stopy..to věřím,že musela být krásná podívaná :o))) a druhého při výstupu na jezerník, kdy se mi v kopci smýkla ve stromečku lyžička, já si klekla na koleno, a jak jsem chtěla vstát, tak mě podjely lyže obě a já se už válela na boku, lyži přetočenou patkou dopředu a zalehlou stejně jak hůlku, takže dostat se zpátky na nohy, byl fakt oříšek. Pak už šlo všecko hladce. To už jsem jenom ztratila na sjezdu k Ovčárně kapesník a za celou cestu vznikly jenom tři středně velké puchýře, takže jsem byla mile potěšena hladkým průběhem cesty. Akorát ten styl a hlemíždí tempo no...