Dne 7.5. mě taťulda nevinným dotazem, zda s ním nechci jet na pohodový výlet, nalákal na výjezd na kolech. Z Olomouce jsme vyrazili přes Vsisko směr Grygov, Brodek u Přerova, Rokytnice, Dluhonice do Přerova. Tatok etapa se mě nějak moc nepozdávala, bo myšlenka dojet na Helfštýn a zpátky do Olmu za jeden den se mi jevila víc než nereálná.

Poté co jsme se promotali Přerovem až k nábřeží Bečvy, dali si sváču na lavičce, jsem začla náhled na výlet přehodnocovat, nicméně jsem stále nevěřila a nenápadně nadhazovala Fátimu, že zpátky pojedu jedině vlakem! Taky jsem byla mile překvapená z této části města, páč Přerov mě nikdy ničím neučaroval, bo jsem znala spíš jeho panelákové čtvrti a slyšela nehezké příhody se střety s romskou komunitou, které je tu požehnaně…Nicméně nábřeží, starobylé hradby města a mrtvé ryby v Bečvě dokázaly, že Přerov může mít i svá krásná zákoutí. Mno ale dál…dál jsme v podstatě pokračovali proti proudu Bečvy po nové a nutno říct že supr cyklostezce, akorát jediná pakárna je, že člověk jede pořád po rovince, takže cesta sice rychle utíká, ale zase se z kopca věru nesveze …


Nu a my se dostali až do Lipníka nad Bečvou, z kama jsme dobočili do Týna nad Bečvou. Toď jsem zatlačila slzu, páč výlet Lipník – Helfštýn zakončil moje a Sabotážčino působení v Olomouckém vodáckém oddíle, a že to byl výlet věru vydařený! Tentokrát jsem zatlačila slzu a né jednu při představě teho krpálu k hradu Helfštýn, který budu muset vyšlápnout. Nu ani Večerníček mě nezachránil před srabským slezením z kola v nejprudší části.


Takže půlku véletu jsem zdárně zvládla, teď se ještě vrátit, abych mohla uvítat Peppého. Eště lehce funící jsem vyřídila telefonát s tímto Sicilským „chlapcem“, stočila kolo do údolí a užívala si svistot dolů do Týna. Po stejné trase (ono se jinudy asi ani jet nedá) jsme dofrčeli do Přerova, kde už se naše opálení přetransformovalo ve spálení, pojedli jsme něco málo nanuka a vyrazili směr domov. Tata číhal u každé hospody na makrely, ale tentokráte měl smůlu. Odbočili jsme z původního směru za Brodkem a zajeli si ještě do Království k chráněnému dubu, který když míjíte (většinou vlakem), tak si můžete něco přát a ono se to splní. Cesta k němu byla veselá, bo taťulda netrefil správnou cestu, takže hned po telefonátu, kdy mě mamča vracející se z dovolené, sprdla, že ji nikdo nepřijde naproti pomoc s kuframa, se naše cesta – zarostlá lesní cesta - změnila v pěšinu, která se vnořila do asi metr a půl vysokých kopřiv. Asi po deseti minutách tohoto očistce jsme se vynořili z lesa hned u vlakové tratě Olomouc – Přerov, dál jsme na jistou jeli odvodňovacím kanálem podél kolejí. To by člověk neřekl, co se v takové strouze dá všecko najít! Nakonec se nám podařilo dojet až k onomu stromu, vymotat se z lesa u Grygova a dojet až do cíle. Tachometr u domu ukazoval 97km a mě už v ten moment bylo jasné,že další dva dny nebudu schopná normální chůze…