Před přistáním se nás v letadle snaží zmrazit. Škemráme u letušky deky, ovšem je to nedostatkové zboží a na celý let je dek slovy šest. Zmrzlí jak preclíci procházíme tubou z letadla do letištní haly a už cítíme to hrozné horko, které venku ve tři ráno je. Podrobujeme se lékařskému výslechu, navzájem se posmíváme svým obrázkům v termovizi, kde jsme krásně prokrvení,akorát naše nosy mají svítivě zelenou barvu a vypadáme do jednoho jak sněhuláci.

(letiště v Dílí a šťastné setkání s batůžky)

Nasazujeme masku dle rad kamarádů :"Hlavně na sobě nedat znát, že jsem tu poprvé, jináč mě všici oškubou jak to jen půjde", procházíme imigračním, vyzvedáváme bágly (kupodivu přiletěly s náma všecky), vyměňujeme peníze a začíná akce - sežeň nejlevnějšího taxíka do centra a neztrať svoji masku :o)) Pán v taxikanceláři nám vysvětluje, jak se věci mají a že taxíky mají všechny fixní ceny, takže jediná varianta je, zaplatit si taxíka u něj a odfrčet do města. My svoláváme první poradu s výsledkem - Ha ha ha strýcu, nás neoblafneš!!! - a jdeme ven shánět odvoz na vlastní pěst.

Sotva opustíme klimatizovanou halu, dostaneme teplotní facku jak nikdá, okamžitě jsme durch propocení a snažíme si zvyknout na vysokou vlhkost vzduchu. Všichni nás pozorujou, jak s velkýma batohama popobíháme mezi taxíky a snažíme se nějakého přesvědčit, aby nás odvezl do města. Nějakým záhadným způsobem jsme se octli v odletové části. Taxikáři, kteří sem sváží lidi z města, se nám marně snaží vysvětlit, že oni nás ocaď odvézt nemůžou a že si musíme zaplatit taxíka u příletů...nic méně my stále neztrácíme svou masku chytráckých turistů, kteří mají místní intriky prokouklé a jen tak je někdo nepřelstí...ve finále to končí tak, že jeden z vojáků střežící letiště ztratí nervy, odchytne prvního taxikáře a donutí ho, ať nás z tama odveze, zákaz nezákaz.

(nevěříme, že to tam ten pán všecko nacpe - nacpal)

My trošku nedůvěřivě koukáme na ten osobáček, kam se nás má vejít šest a pan řidič plus naše batohy, nicméně nás uklidňuje taxikářovo No problém a za chvilku už míříme pryč od letiště, lehce ve stylu sardinky se ztíženým výhledem předním oknem pro pana řidiče, páč 3/4 předního skla zabírá můj batoh, který leží na klíně mě a Robošovi a krom toho, že přes něj není vidět, tak zavazí při řazení, což je ještě větší problém...po patnácti minutách odejdou taxikářovi nervy a můj batoh putuje za dalšíma dvěma na střechu auta.

(...a batoh putuje na střechu)

Trochu nás děsí zběsilá jízda, nebrzdící brzdy, retardéry, do cesty vbíhající psi a líně se ploužící krávy. Největší šok je pro mě ale pohled ty nejchudší, kteří spí všude kde se dá, na chodnících podél cest, v příkopech, na zídkách, v rikšách, no prostě úplně všude...docela smutný pohled.

( "Děcka, a teďka musíte tama a tam už to nandete!")

Pan taxikář je ovšem velký sympaťák a tak nám radí, kde na autobusáku si koupit lístky na bus do Manalí a další vychytávky. Před nádražím nahazujeme na záda bágloše a míříme za dalším dobrodružstvím. U vchodu na autobusák je bezpečnostní rám a u něj poklimbává voják se samopalem opřeným o zídku...procházíme, rám pokaždé zapípá, ovšem vojáka to nechává ledově chladným a dál si nás nevšímá, takže jen krčíme ramenama a vstupujeme do velkého vestibulu, kde je všude plno spících lidí, špíny, smradu z výkalů a moče, do toho všudypřítomní hafani a vyvolávání informací průvodčíma jednotlivých busíků.

(smrdutý autobusák)

"Kancelář" - zaprášenou budku, kde se dají koupit lístky do Manalí nacházíme díky taxikářovo instrukcím rychle, pan prodavač nám ale sděluje, že lístky bude možné si koupit až za půl hodiny, takže někteří se vydávají na nákup vody a sušenek,abysme nějak přečkali cestu a zbytek nás hlídá batohy.

(rozdělování novin a za sloupem náš Hrkač)

Objevují se první žebrající děti a maminky s miminkama. Všichni po nás pokukují, protože jsme jediní turisti široko daleko. Konečně se nám za zády ozve pronikavé :

" Manalí, Manalííí, Manalííííííííííííííííííííííííí "!

Snažíme se vzepřít krosny na střechu autobusu, na sedadlech jsme poněkud stísnění, já navíc celou cestu absolvuju poloze skrčenec, páč sedím přímo nad zadním kolem.

(chlapec bydlící u autobusáku)

( cestou...)

Po třech hodinách ostré jízdy, neustálého troubení pana řidiče, který si musel na něčem frčet, jináč by to nemohl psychicky zvládnout, do protivky jedoucí auta v naše pruhu, z boku pod kola vbíhající lidi a psi, oblak prachu, vedra, zastavujeme na první čurpauzu,

(pán co nás neustále sledoval)

Roboš se nám na střeše autobusu při prohlídce upevnění batohu málem seškvařuje na škvareček, páč si nevšiml, že jsou nad ním dráty vysokého napětí.

(Roboš málem škvarkem) (ze střechy busu)

V autobuse jsme jediní "bílí" - všichni turisti si totiž připlácí za rádoby luxusnější autobusy, takže jsme pro všechny atrakce :o))

(sám Indouš)

Po pár hodinách, konečně první porucha, už jsme se báli, že se to nestane!!! Přetržený klínový řemen - oprava tak na hodinu, z toho 45 minut zabere tlachání řidiče a opraváře při šálku čaje nejspíš o počasí....pokračujeme dál na hrbolaté silnici dáváme našemu busu dost výstižné jméno - Hrkač.

(po pár hodinách v Hrkaču)

Z okýnek sledujeme místní lidi, rozestavěné domy - které nikdy nebudou komplet, velbloudy, rákosové chýše na políčkách, banánovníky podél cest, blížící se monzunové mraky...na jedné z pauz na malém autobusáčku dojde na další opravu autobusu, jelikož se chceme vydat dál na cestu, ovšem autobus nestartuje...pan řidič vytahuje půlmetrový šroubovák, snaží se vykuchat něco z motoru, pak bere stejně velké kladivo a po pár mohutných úderech vylomí nějakou součástku, co vypadá jak dvě konzervy přibité ke kovové tyčce. S touto součástkou se řidič začíná od autobusu vzdalovat směrem k vesnici přičemž se neustále otáčí, jako by chtěl zjistit, jestli někdo sleduje, kam jde...v duchu jsem si říkala, že toho pána už nikdy neuvidíme...

(čekáme, jestli se nám vrátí pan řidič nebo jestli dál už pokračujeme pěšo)

Po nekonečném čekání se ovšem řidič překvapivě vrací, ozvou se ony známé rány kladivem, autobus zabručí a motor se rozběhne...nasedáme a modlíme se, aby tato oprava byla už ta poslední....pomalu začínáme stoupat do podhůří, na okrajích cest se střídají sedící hloučky lidí a hloučky makaků. Je hrozné vedro a to jsme teprve 300km za Dílí. Ze začátku v serpentinách ze strachu křičíme na řidiče, ať nepředjíždí, že do protisměru jede auto a není místo na vyhnutí, po pár hodinách už vládne těžká apatie a jenom se modlíme, ať nás řidič nikde nevyklopí ze srázu do řeky.
Mezitím se nám stmívá a my znavení cestováním začínáme usínat.
Vznikají 4 základní polohy při spánku v autobuse, které nás velice baví, když sledujeme zrovna ty,co klimbají:

1. otloukánek ( ruce se drží za opěrátko sedadla před sebou, mezi nimi do opěrátka ve spánku naráží hlava)

2. rodeový jezdec ( jedna ruka se drží opěrátka před sebou, druhá volně položená na noze, tělo opřené - posléze se nechává rozhoupat skoky autobusu po hrbech prašné cesty - připomíná jízdu na divokém koni)

3. hladký skluz ( hlava a ruce jsou opřené o opěrátko před sebou, při upadání do hlubšího spánku, ruce a hlava sklouzávají po opěradle, až ve finále nekontrolovatelně sjedou do nejzazší polohy)

4. Stereo otloukánek - předvádí pouze Fanča ( ruce se drží za opěrátko sedadla před sebou, mezi nimi do opěrátka ve spánku naráží hlava, po nárazu hlavy do opěrátka se hlava zvedá a na dalším skoku naráží do tyče na držení, která je v uličce hned vedle Fandova sedadla)

Notně zbídačení po 21 a půl hodinách jízdy (oficiální údaj je 17h), vypadáváme z autobusu na nádražíčku v Manalí, jsme unavení, špinaví, zaprášení a rozcuchaní.

(Manalí - stav :Hotovson)

Okamžitě se na nás sesypávají hoteliéři, kluci jdou na obhlídku pokojů a hned druhý hotel vybíráme jako vhodný a po 48 hodinách opět uleháme do postele a okamžitě upadáme do komatu.