Takhle vyzdobeni se ještě stavujeme v bývalém Ostudově pracovišti Rockpointu, dokoupit opravdu poslední chybějící věci a míříme metrem na Dejvickou a pak tradá v přeplněném buse velice brzy na Ruzyň. Na letišti dozabalujeme batohy, Roboš se stará o první ostudu výletu a je napomenut, ať není tak nedočkavý, jinak, že si tu dovolenou vůbec neužije :op Protože do odletu máme víc jak dvě hodiny času, poflakujeme se terminálech, hrajeme několik utkání ve stolním fotbálku, nakonec aji na to KFC, bo co to bylo za hrůzu, dojde. V letadle sedíme na trojce já, Kačka a Roboš přes uličku Fančok, Leňa a Jiřina. My se s Kačkou trošku bouříme, páč Roboš sedí u okýnka a svou "táááákhle obrovskou" hlavou zavazí tak dokonale, že my nevidíme ven...je na něm vidět ta radost, že sedí zrovna vedle nás dvou :o))

V Istanbulu mě trošku trápí nadmuté bříško, vzpomínáme na Břízku, který s kumpány na stejné letiště přistane den po nás, fotíme si první pány v turbanech, buddhistické mnichy a sebe, jako ty největší exoty. Odlet se poněkud prodlužuje, protože Indové pobíhají po palubě a dohadujou se, kdo kde bude sedět a s kým, silně to připomíná mateřskou školku na výletě. My jsme s Robošem separovaní od skupinky a sedíme na dvojsedadle přes uličku. Před náma je babička s roztomilou holčičkou, kterou miluje první tři minuty celé letadlo.

Nicméně jakmile se holčička rozdovádí a začne pištět, tak ji v mžiku celé letadlo začne nenávidět. Z toho si ovšem holčička očividně těžkou hlavu nedělá a dál se snaží na sebe strhnout pozornost...je rozkošná. Během letu mě s bolením bříška střídá Fanynek a v průběhu letu bojuje s prdíky, až se o něj začínáme bát, aby si z toho přetlaku nevyvalil bok!!! O poslední pernou chvilku se sama sobě starám já. A to když pištící holčičce spadne víčko od flašky s dudlíkem na pití, máme zrovna baštu a tak si říkám, že jí ho podám, jak dojím, abych to na sebe všecko nevyklopila...jenže mi na stejné místo po jídle padá můj kelímek a úklidové horečce podávám letušce jak můj kelímek tak ten vršek, který je tím pádem nenávratně pryč...ovšem malá píšťalka si moc dobře pamatuje, kam jí vršek spadl a neustále to ukazuje babičce, který zas nutí mě, abych jim ho podala (hindsky mě nutí), takže na sebe gestikulujeme a já mám výčitky svědomí, nicméně nenadělám nic...