Ráno nás ve smluvenou dobu vyzvedává náš řidič – Equal. Přivazujeme batůžky na střechu auta, loučíme se ještě se spícím Manalí a vyjíždíme Sarchu.

Cesta začíná klikatým stoupáním, sem tam vidíme ve srázu spadlé auto a v duchu si přejeme, abychom dojeli v pořádku až do cíle. V autě jsme prima poskládaní, nejpohodlnější je sedadlo smrti, v tomto případě pojmenování opravdu sedí. Na zadní sedačce se trojička vždycky dohaduje, kdo bude sedět uprostřed – bo na tomto místě není opěrka hlavy, která vzhledem k povrchu cesty viditelně chybí. V zavazadlovém prostoru sedí zbylí dva. Po pár kilometrech a nadskočeních na terénních nerovnostech už víme, jak se vzadu zapříčit tak, aby to s námi neházelo přes celý kufr.

Equal moc anglicky neumí, je nešťastný, když musí komunikovat s naším anglickým specialistou Robošem, a spíš se chytá na moju primitiv English, z čehož je zas nešťastný Roboš, páč jeho kvality nejsou patřičně využity. Aby měla cesta ještě větší šmrnc pouští Equal mix indických hitů, nejdřív všichni protáčíme panenky ale po zbytek cesty, se už pěkně pohupujeme v rytmech kvílivých písneček.

První zdolané sedlo se jmenuje Rohtang La, předjíždíme několik cyklistů (i českých), zastavujeme, fotíme první Otíky – jaky, mě se daří vyšlápnout prvotřídního hovňouse, při snaze dosáhnout nejlepšího záběru místního hafana. Popojíždíme kousek výš, kde se hromadně fotíme u stúpy a kdyby okolo nebyly mraky, asi bysme viděli všecky ty horské krasavce okolo, takhle jsme viděli akorát dva velké angoráky, které si místní nesli domů na oběd a možná aji večeřu.

Sjíždíme do Keylongu, fotíme zasněžené kopečky vystupující z mraků. Zastavujeme na oběd, trochu váháme co si od pana kuchtíka v začouzené kuchyňce nechat nabrat na talířek, někteří z nás vzpomínají na včerejší né moc vydařený oběd, nicméně nakonec se všichni zdlábneme a pokračujeme. Darcha, hory se začínají měnit, ubývá zeleně, cesta je čím dál víc prašná. Další sedlo Baralacha La 4890mnm, cítíme, že se zlehka motáme a zastavujeme v Sarchu (4200mnm cca).

Tady probíhají lehčí dohady ohledně ceny za kemp, nakonec vše usmlouváváme a získáváme jeden megastan s vlastním záchodem. Jiřinovi je zle, Fanča raděj nejí a my ostatní baštíme polívku, těstoviny a brambory, rýži a banán s máslem a ani nám moc nevadí, že nám do toho majitel za ty hádky ohledně ceny naplival, protože to bylo fakt moc dobré.

V noci se rozjíždí soutěž mezi Robošem a Jiřinou – Kdo víckrát vrhne. Co se estetiky projevu týče vyhrává jednoznačně Roboš, páč jeho řvaní do záchodové mísy(ano měli jsme na naší soukromé kadibudce u stanu porcelánovou mušli) střídané vzdychy :“ Uff uff mě se klepou nohy“…zakončené hláškou: „ A když už jsem tady, tak se aji vyčurám!“ nemělo prostě chybu. Jiřina zas vyhrál na počet vrhů. A vše by se dalo uzavřít tím, že v tom kraválu se nikdo nevyspal.