Ráno se mi řidič svěřuje, že i on měl v noci zažívací problémy a že je rád, že jedeme dál.

Čím víc se vzdalujeme od Manalí, tím se okolní příroda mění, ze zelených strání s políčky, nad kterými se tyčí zasněžení velikáni, se stávají vyprahlé kopce, náhorní plošiny se mění v poušť a sníh je vidět jen opravdu na nejvyšších vrcholcích hor. U kraje cesty sem tam míjíme skupinky lidí, kteří se tu starají o sjízdnost cest tím, že kladívky roztloukají navezenou hromadu kamení na štěrk, dodneška nechápu, jak tam mohou fungovat, bez přístřešků, pořádného jídla atd.

Projíždíme několik vojenských check-pointů a základen, po dvou dnech putování jsme konečně v oblasti nazývané Malý Tibet. Je to pro nás velká exotika, protože se tu mísí tři náboženství (Hinduismus, Buddhismus a Islám), takže je pořád na co koukat. Cestou překonáváme druhé nejvýše položené sedlo, kam se dá vyjet autem, Taglang La (5328mnm), kde se opravdu jen fotíme a rychle sjíždíme níž, protože nadmořská výška dělá své.

Začíná znovu koloběh s hledáním ubytování, nakonec se zabydlujeme v příjemném hostýlku místní paní učitelky kousek od centra města.