po školácích nastupují Tibeťané v krojích.

O silné zážitky taky není nouze, třeba když jednomu z vojáků „upadne“ samopal hlavní směrem k tribuně, malý chlapeček s šesti prsty na jedné ruce, tibetské babičky s copánkama po kolena…Nakonec se po dlouhém sezení na přímém sluníčku vymotáváme zpátky do uliček, načež funíme do kopce k místnímu klášteru, který je kopií Potaly ze Lhasy v Tibetu.

V klášteře nás nenásilně mniši v jednotlivých Gompách oberou o drobný peníz za prohlídku, my si za to užíváme úkrytu před spalujícím sluníčkem, a zničeni horkem scházíme zpátky do města na oběd.

Kolik za to chceš? Tolik? Tolik ti nedám! Opravdu tolik nemám! Jakou cenu mi na tom uděláš? To je pořád moc! Chci to koupit tady svojí přítelkyni, dneska má narozeniny, uděláš nám lepší cenu? Víc ti fakt nedám….hmmm tak asi obchod neuděláme… Hej počkej, prodám ti to za xxx rupií! Tomu říkám obchod! …o sto metrů dál: Kolik za to chceš? Tolik? Tolik ti nedám! Opravdu tolik nemám! Jakou cenu mi na tom uděláš?....atd.

Cestou k suproši, kde kupujeme jídlo na 4 denní trek, páč zítra ráno vyrážíme, potkáváme „pány Kobrouše“, aniž mají šanci se rozkoukat a vybrat si dobrovolníka z řad diváků, cpe se jim mezi koše s hady Roboš lačný fotečky s hadem kolem krku. Pánové rozjíždí šou, pravda Robošovi cpou aji ty kobry na hlavu, pak ho oberou o nekřesťanské peníze a jelikož je tak hodný, tak jim je pěkně vyskládá do dlaně, vše zakončí větou: „ Zkurvená kobra!“ a fotky s hadama už ho tolik netěší…krabice s nákupem po vzoru místních žen nandáváme na hlavy, děláme s tou parádou v uličkách prima divadlo a smějí se na nás a nám nejen místní ale i cizinci…pak už jenom rychle funíme uličkou, kolem drůbežárny v garáži hned vedle garáže, kde je autoopravna do našeho hostýlku, probíhá večeřa, pak přibíhá Fanoušek se slzama v očích, že objevil nejlepější fotku výletu, a Roboš je podle stylu posazení čepice na hlavě přejmenován na MLYNÁŘA, což mu zůstane až do dalšího treku, kde se dovíme, jak v Indii, říkajou policajtům ;o)