Vstáváme dřív, abysme do sedla nestoupali v tom největším vedru....

Během výstupu typuju, ve které zatáčce umřu. Moc mi to do toho kopce nejde, paní angličanka je na tom ještě hůř a co chvila zvrací. Nakonec mě jeden z nosičů nabízí, že mi veme batůžek, a jelikož není čas na hrdinství, tak mu ho s radostí předávám a aji tak se pomaličku plížím k sedlu. Po dvou milionech třistapadesáti osmi zastavení se aji já dostávám do výšky 4900mnm do sedla Stok La a vím, že teď už půjdu jenom z kopce a tak tvář už je schopna vytvořit něco, co vzdáleně připomíná úsměv.

Fotíme se, odpočíváme, Roboš s Angličanem ještě vybíhají na blízký vrcholek, a pak už jen scházíme do kempu. Celkově to dnes trvalo 4,5h ale aji tak to byla palba.

V kempu je další Teahouse a schází se tu stezky několika treků = ještě víc oslíků a mul = ještě větší zvonečkové peklo v noci. Angláni nám slibují večeři,ale pak jaksik asi na zapomněli nebo co...takže baštíme nudle, v našem stanu probíhá tichý slovní fotbal a hádání osobností. V noci koukáme na moře hvězdiček na obloze a já pak nemůžu usnout.